2. března 2018

Kdybych nebyla tak pohodlná…

          Kolik svých snů bych si mohla splnit, kdybych za ta léta tak nezpohodlněla… Nad tím přemýšlím pokaždé, když si čtu o něčem, co mě fascinuje, co bych taky chtěla zažít, umět nebo prostě jen mít… Jenže, jak už to tak bohužel bývá, věci (kupodivu, že…) nepadají samy do klína, ale většinou je pro jejich získání potřeba něco obětovat. A právě s plněním si těch snů, k jejichž realizaci je potřeba obětovat kus pohodlí a jistoty, to nevidím u sebe zrovna moc optimisticky. A pomalu si začínám uvědomovat, že některé sny už asi jen sny zůstanou…
   
Polehku a nezávazně si cestovat
Zdroj: http://www.refinery29.com/
backpacking-full-time-job-experience?
crlt.pid=camp.Vwj1GmUI2PEi&crlt.pid=
camp.PpqDWc5tjjr9
          Článkem v časopise o bezstarostném cestování jen s batohem na zádech moje úvahy o nesplnitelných snech vlastně začaly. Představa, že naházím do batohu pár základních věcí a vydám se jen tak polehku někam do světa, je pro mě fascinující a těžko představitelná zároveň. Fascinuje mě na tom především ta volnost – neomezovat se žádnými termíny, plánem cesty, zabookovaným ubytováním ani jízdenky… prostě jen tak si jít, kam mě to v tu chvíli zrovna táhne. Potichu se procházet krajinou a vesnicemi, kochat se okolní scenerií a nasávat atmosféru daného místa. Odpoutat se tak od běžných starostí a vidět svůj život z nadhledu…

          To kouzlo bezstarostnosti je ale na druhé straně vyvažováno absencí jakékoli jistoty. Neumím si představit, že bych se při svém putování neměla (třeba i několik dní) kde umýt nebo, že bych dokonce musela přespávat i několik nocí někde venku. A i když spaní pod hvězdami může mít své kouzlo, mně to v neznámém prostředí moc bezpečné nepřijde…(o proměnlivosti počasí ani nemluvě). A co teprve, kdyby mi shodou několika špatných okolností někde v půli cesty (daleko za horami a řekami) došly peníze? Mám dojem, že pro takové bezstarostné putování musí i člověk sám jistou dávkou bezstarostnosti a flegmatičnosti oplývat… a to já bohužel postrádám. A tak mi musí stačit plnit si jen své menší cestovatelské sny, u nichž je ta míra sebezapření o dost menší. Třeba taková delší vycházka sopečnou krajinou nebo madeirskými cestami kolem levád, kdy sice taky nevím, jak se z toho druhého konce cesty dostanu zpět na hotel, ale vím celkem jistě, že se na něj nějak dostanu a, že mě tam čeká sprcha…

Naučit se italsky
          Pro italštinu (stejně jako pro celou Itálii) mám slabost a baví mě na ní především ta hlasitost a živelnost, která kupodivu většinou nikoho nepohoršuje. Dokonce i u nás, když Ital v městské dopravě hlasitě hovoří do telefonu, si (někteří) cestující odpustí odsuzující pohledy (místo toho se jim ve tvářích objeví jen chápavý výraz ve stylu „aha, Ital“)… S myšlenkou naučit se italsky si pohrávám už pěkných pár let, ale pokaždé se objeví něco, co tento můj sen odsune až na „pak“… Ať už to bylo během studií zaměření se na jiný (praktičtější :-)) cizí jazyk nebo teď na rodičovské čistě kvůli nedostatku času a energie. Ale stále věřím, že tu italštinu jednou zvládnu – ale až se přemůžu a občasnou hodinku volna vyměním za biflování se italských slovíček a gramatiky…

Mít kolem sebe spoustu zeleně
          Můj sen o spoustě zelených rostlin s barevnými květy, zdravě rostoucích bylinek a keříků zdobících mi domov se začíná asi pomalu přesouvat do škatulky „nesplnitelné sny“. Přestože si dokážu živě představit, jak krásně se musí odpočívat v pečlivě opečovávané zahrádce mezi samými vonícími a zdravými rostlinkami, si taky dokážu živě představit tu práci okolo. A i když bych v tomto případě ráda vyměnila kus svého pohodlí za pohled na zdravou zeleň všude kolem mně, potřebovala bych pro změnu získat pár hodin denně navíc. Přece jen, než se to všechno zalije, pohnojí, přesadí, zastřihne a nevím, co všechno dalšího…, chce to mít dostatek času a taky především na to nezapomínat (což je můj pravidelný problém…). Kromě toho je třeba mít i někoho v záloze, kdo by se o všechnu tu zeleň pečlivě postaral, když jsme zrovna mimo domov (což je můj druhý problém, protože náš poslední delší výjezd pár rostlinek jaksi neustálo). Možná… až se mi v budoucnu podaří vyřešit ty čistě praktické otázky se životem zeleně související, se můj sen o zeleni zase přesune do škatulky „splnitelné“…

Nosit boty s vysokými podpatky
Zdroj: https://cz.pinterest.com/pin/
ASnydh1Fg66trQE4kMn6U_Y1Jidd9DgU-
h0A2tnad6w8_x4tS24Pb3Y/
         Nesplnitelný sen. Co k tomu napsat víc!? :-) Nazout si baleríny nebo podobné „bezpodpatkové“ boty je prostě o tolik pohodlnější a daleko lépe (a estetičtěji!) se v nich dobíhá tramvaj a taky všechny děti prchající na různé strany... Ale uznávám, že vzhledem k mojí výšce by zrovna tento sen měl být povinně na seznamu snů splnitelných. Zatím mi ale přijde výhodnější být raději „za tu malou“, než podivně vrávorat na těch vysokých jehlách a (neúspěšně) se pokoušet vypadat elegantně.
   
Umět si přešít a upravit oblečení
         S touto myšlenkou to mám podobně jako s učením se italsky – pohrávám si s ní už několik let, ale stále se k tomu nemůžu rozhoupat. Přitom by se mi tato schopnost (na rozdíl od italštiny) i velmi hodila, protože je opravdu dost nepříjemné být malé postavy a snažit se koupit si padnoucí oblečení. Nechápu proč, ale naprostá většina oděvů nabízejících obchodními řetězci se snad šije jen na jednu univerzálně vysokou postavu. A tak se my (= malého vzrůstu) rovnou z obchodu vydáváme ke švadlenám, aby nám právě zakoupené oblečení zkrátily, zúžily, přešily či jinak upravily. Kdybych nebyla tak pohodlná a naučila se pracovat se šicím strojem, vyšlo by mě to nejen levněji, ale navíc bych si mohla v budoucnu i něco vymyslet a ušít úplně sama!

          Těch snů – ať už splnitelných či nesplnitelných – mám samozřejmě daleko víc, ale těchto pět mě momentálně nejvíc pálí. A tím víc, že jejich splnitelnost (kromě tedy toho prvního, který je nereálný z vícero důvodů :-)) naráží především jen na mou zpohodlnělost…   



Žádné komentáře:

Okomentovat