3. dubna 2017

Nepostradatelní členové naší rodiny

          = Hajánek a Hajánek.

Už jsou trochu ušmudlaní... mají už toho hodně za sebou!

          Nikdy by mě nenapadlo, že mi jednou tak bude záležet na dvou plyšácích… Že je budu střežit jako obě dcery. Že budou prvními věcmi, jejichž přítomnost vždycky zkontrolujeme, když nasedneme do auta… a až potom zkontrolujeme méně důležité věci jako peněženku, doklady, řidičák… Protože odcestování z domu bez peněz nebo dokladů nějak vydržíme, ale běda, jestli jedna z dcer nebude mít svého Hajánka! Naštěstí nemusím psát, co by nás v tom případě čekalo za martyrium uklidňování a tišení, protože jsme ani jednoho ZATÍM nezapomněli (klepu na dřevo…)! Bohatě nám stačí ta chvilka srdce rvoucího brekotu (především u té mladší…, starší dcera to už bere statečněji), když mají jít spát (nebo ven, do školky, k doktorce, na návštěvu, na výlet, prostě kamkoliv…) a některý Hajánek není k nalezení. Tudíž nám je jasné, co by se zhruba dělo, kdybychom odjeli třeba na víkend a jeden z Hajánků zůstal doma… raději na to ani nemyslet!
   
          Na druhou stranu se mi líbí, jak si každá toho svého hlídá, jak jim Hajánci dodávají odvahu, a jak všechny radosti i strasti jejich plyšoví nejlepší kamarádi absolvují s nimi. Každá s tím svým „kamarádem“ jsou nerozlučná dvojka – v dobrém i ve zlém... Kamkoli chodíme častěji nebo pravidelně, tam už Hajánky znají a ví, ke komu (ke které který…) patří :-) A přestože je občas stresující ty plyšáky pořád hlídat a nenápadně je vytrhávat jiným dětem z náručí (dřív než si toho všimnou holky… protože ty by byly schopny se o ně porvat), jsem ráda, že je mají. Mají v tom svém stále se proměňujícím životě, kdy na ně často čeká nějaká nová výzva, svoji jistotu. Něco co se nemění, je stále stejné (nestane-li se mu nějaká nenapravitelná nehoda) a je jen jejich.

          Sama jsem byla zaskočená, že si obě k těm svým Hajánkům vytvořily takové pouto… Svým způsobem je to pro mě něco nového. Co si pamatuji, tak já nic takového neměla. Nebo alespoň ne tak dlouho a výhradně - že bych si nějakého svého nemluvného (no… ani mluvného :-) ) kamaráda táhla všude s sebou. Proto, když starší dcera dostala ve svých šesti týdnech svého Hajánka od mojí tety, jsem tomu nepřikládala nějakou větší důležitost. Vždycky se mi ale líbilo (na obrázcích, ve filmech…), jak si ty malé děti nějakou takovou potvůrku oblíbí a berou si ji všude s sebou, prozkoumávají spolu svět, usínají spolu… Tak jsem toho Hajánka začala dávat Sofi do postýlky a za pár týdnů už bez něj nemohla opustit dům. Oblíbila si ho natolik, že jeho přítomnost musely akceptovat už i paní učitelky ve školce (jen doufám, že s ním nebude sedět i potom ve školní lavici…) :-) Tudíž, když se narodila naše mladší, tak – poučeni starší dcerou -  jsme ji taky jednoho darovali (a snažili jsme se raději sehnat co nejpodobnějšího…) Zprvu to vypadalo všelijak - nějak ho vnímala, ale mysleli jsme, že ho nevyžaduje (přece jen - je trochu jiná povaha…). Pak se to ale změnilo a těžko říct, jestli to bylo tím, že si k němu cestu našla později nebo tím, že s ní byl v těžších chvílích… nicméně od té doby se i ten zeleno-hnědý tvor stal také nedílnou součástí naší rodiny. 

          A proč o tom vlastně píšu? Jejich důležitost jsem si znovu uvědomila v pátek, kdy jsem obě holky chystala na víkend k prarodičům. Nás s manželem čekal (po dlouhé době) volný víkend :-) a holky „dobrodružství“ u babi a dědy… A aby se jim tam líbilo a vydržely tam celý víkend, tak jsem si při balení dávala pořádný pozor na to, aby Hajánci odcestovaly s nimi… A protože si každá vezla na klíně toho svého Hajánka a u babi a dědy je přece vždycky plno zábavy, tak my s manželem jsme konečně po X měsících měli volno. A zejména já zvolila odpočinek a tedy nedělala o víkendu vůbec, ale vůbec nic… Vlastně ano, přečetla jsem po X měsících zase knihu :-)   

Můj víkend - slunce, klid, volno, kniha, kafe... :-)


8 komentářů:

  1. To je krááásný...hajánkový.
    Nejvíc mě na tom dojímá, že i dnešní děti dokáží přilnout k ,,obyčejným" hračkám.
    Naše Emička si třeba oblíbila plyšovou želvičku, se kterou si hrála už její maminka. Hračka za dvacet pět korun a ona ji nedá z ruky:-)
    Máš skvělé holčičky Pavlíno a vůbec jste skvělá rodinka.
    Měj se pěkně
    Henrieta

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moc děkuju za tak pěkný komentář :-) Je to moc fajn, když si děti udělají z hračky nepostradatelného kamaráda, který je všude doprovází... přijde mi to navíc i takový roztomilý. A hračky (původně) rodičů jsou samozřejmě ty nejlepší a Emička to moc dobře ví :-)
      Měj pohodové dny a díky, P.

      Vymazat
  2. Máte doma dobře nastavené hodnoty a děti učíte od malička sociálním vazbám, tomu se dnes moc nepřikládá důraz, v době nadbytku a hojnosti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Díky... tak jsem nad tím nepřemýšlela (vzniklo to spíš nějak spontánně), ale je to vlastně fakt :-) Hezký den, P.

      Vymazat
  3. Jo, my máma taky! :-) Zajíčka usínáčka... A protože jsme měli častý problém s jeho hledáním, koupili jsme ještě jednoho, nachlup stejného, a přesto naše Terezka vždycky sáhne po tom původním. Taky to vnímám, Pavli, podobně. Je to naše nejdůležitější proprieta a jsem přesvědčená, že především díky usínáčkovi Terezka neměla od miminka problém s usínáním. Pravda, buzení v noci už usínáček zabránit nedokázal :-)). Krásné dny Vám všem! Jana

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Taky jsme si říkali, že bychom měli někde sehnat od každého ještě jednu kopii (pro všechny případy) :-) Ale věřím, že by též vždycky sáhly po tom původním - nějak mají na to ty děti čich... Je to fajn, když mají takového parťáka :-) Pěkný večer, P.

      Vymazat
  4. Pavli, partnerův synovec má také už odmalička svého oblíbeného plyšáka, dal mu jméno "Mikmán" ( jak na jméno přišel netušíme :-) ) a pozor chodí už do 6. třídy ZŠ a stále na něj nedá dopustit! Nebere ho tedy všude s sebou, má ho pouze doma, ale jakmile přijde domů ze školy, nezapomene se s Mikmánem pomazlit a zkontrolovat, zda stále "žije". :-) A to bych ti přála vidět, jak takový plyšák po tolika letech vypadá! Je několikrát záplatovaný, výplň už je úplně slehlá a nikdo se neodváží Mikmána opravit, protože se bojí, že se mu v rukách rozpadne. :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. To je hezký... má v Mikmánovi takovou svou jistotu :-) A trochu se obávám, že naše starší to bude mít asi podobně... tak snad si ho nechá potom alespoň schovaného v aktovce :-) Budu doufat, že holkám ti plyšáci vydrží alespoň taky tak dlouho (i třeba v tom stavu "na zhroucení"), protože jejich kopii jsme ještě nesehnali... Ať Mikmán ještě dlouho "žije" :-) Pěkný večer, P.

      Vymazat