2. listopadu 2016

Abych pravdu řekla...

          stále nevím, jak mám k tomuto blogu přistupovat. Pořád se nacházím mezi touhou psát (cokoli, ale hlavně už psát…), abych si pročistila hlavu od neustálého kolotoče kolem dětí a v domácnosti, a faktem, že nevím o čem vlastně psát, aby to mělo "hlavu a patu". Na rodičovské jsem už celkem dlouho a cítím, že už bych akutně potřebovala i něco tvořit. A tím myslím i něco jiného než dopis Ježíškovi, podzimní výzdobu, zimní výzdobu, jarní výzdobu (letní mě zatím žádná moc nenapadá…), garderobu do školky, nákupní seznamy… J Tohle je sice fajn a taky mě to baví (ty nákupní seznamy trochu méně), ale chtělo by to něco víc, prostě i něco mého.

          Proto jsem si založila tento blog, při jehož zakládání jsem si bláhově představovala, jak si udělám kafe, sednu a budu se vypisovat... o čemkoli. Jenže člověk míní, život mění. A tak, založit si blog ještě šlo, ale pak se objevila otázka - o čem mám vlastně psát? Pořád se točím kolem dětí a psát ještě o dětech, by mi už zkrátka přišlo moc J A druhý problém se objevil záhy, a to ve jménu (mého) rčení - když si člověk něco zamane, objeví se překážky, a pokud i po jejich překonání, má stále do toho chuť, tak to pak stojí za to to vyzkoušet... V mém případě od chvíle, kdy jsem si umínila, že si založím podobný blog, jako mají některé z Vás, a kde už delší dobu šmíruji J, tak se na mě sesypalo tolik problému k řešení a totálně poslalo všechny volné chvíle do háje (mírně řečeno…), že psát nebylo zkrátka kdy.

Jedna z mála chvil klidu...

          Nicméně, snad už se vše přes nás převalilo (doufám, že jsem to teď nezakřikla) a já se pokusím systematicky něco tady vytvářet. Proto si sem postupně dám i odkazy na blogy, kam ráda občas zavítám na návštěvu a kde hledám inspirace, aby mě to nutilo nezůstávat pozadu a přispívat sem také plody své mysli J


          Jelikož se u nás tedy už situace snad uklidnila (veškeré vážnější i méně vážnější nemoci a nezdary jsou snad zažehnány – klepu na dřevo), jsem schopná si zase užívat a vnímat i věci mě přesahující, čímž mám momentálně na mysli právě probíhající změny v přírodě, chystání se na zimu… Podzim mám ze všech období nejraději (tím spíše, když už mi radost z něj nekalí začínající školní rok…) a jeho atmosféru se snažím vpouštět v rámci svých schopností i do domu. A ještě větší radost mám, že tuhle moji zálibu v prožívání a sledování ročních období a svátků snad po mě zdědila i moje starší dcera Sofi… Neviděla jsem ještě tříleté dítě, které by tak jásalo (i v obchodě), když vidí dýni, z Halloweenských dýní dostávalo záchvaty smíchu a s kaštany a listím si vydrželo hrát pomalu hodiny. O pozorování létajících draků v parku ani nemluvě, ale to je vlastní snad většině dětí. Faktem je, že ono prožívání změn v přírodě je pro mě ještě intenzivnější, když vidím, že i dcera z toho má radost. A tak teď u nás frčí písnička Prší, prší… (i když Sofi si trochu upravila text – „panenko už nezakukej“) a z jedné knížky říkadel si zase já pořád opakuji:

Listopad, listopad,
Lísteček mi na dlaň pad.
Zlatý lístek z javora,
Zima už jde do dvora.


          A teď už se obě těšíme na zimu… Já i Sofi zbožňujeme Vánoce a už se jich nemůžeme dočkat – v tom mě Sofi též překvapuje, že si Vánoce tak pamatuje a vyjmenovává, na co všechno se těší – na stromeček, na sněhuláka, na sníh... Ale zatím je milá a skromná, na můj dotaz, co by chtěla od Ježíška, zatím odpovídá: „Vánoce!“ 




Žádné komentáře:

Okomentovat