22. dubna 2016

Na chvíli život zastavit...

          byla idea, která mě vedla k založení tohoto blogu (…a taktéž se jedná o moje stále se opakující přání). Představovala jsem si, jak tady budu psát o věcech nehmotných i hmotných, které dokázaly mou mysl upoutat natolik, že jsem u nich na chvíli zapomněla na běžný život a starosti. Chtěla jsem si také zaznamenávat i obyčejné věci, jichž si člověk během všedních dní příliš nevšímá, a které přitom stojí za pozornost, jelikož se dají považovat za dobrý meditační předmět. Mám-li to nějak shrnout, chtěla jsem si skrze tento blog více uvědomovat onen přítomný okamžik, to bytí tady a teď, kdy je mysl soustředěna jen na určitý – nejlépe fascinující – bod. Okamžik, kdy záleží jen na tom bodu, kolem není nic jiného… problémy, co nastaly, teď počkají a problémy, které jsou možná očekávány, se ještě nestaly. Není třeba mysl ničím rozptylovat... Mám odzkoušeno, že tohle umění koncentrace na přítomný okamžik, který se v podstatě bere i jako relaxační metoda, na mě funguje - už párkrát mi to pěkně pročistilo hlavu.
          Jenže… uplynulé týdny mi názorně ukázaly, jak těžké může být si občas tyto chvíle vypnutí mysli najít. Uvědomuji si, že věcí, u kterých se dalo zastavit a zameditovat, bylo několik (nejvíce se mi vybavuje déšť odehrávající se na pozadí sluncem prozářeného pozdního odpoledne), jen mi rychlý sled událostí nedovolil u těchto věcí setrvat a vychutnat si je. Můj život v posledních týdnech připomínal kulomet, který po mně střílel jednu zkoušku za druhou a já mám koncem dubna dojem, že už mám odžitý snad celý rok (čímž je také vysvětleno to, že jsem se sem nějakou dobu nedostala – ale stejně tento blog zatím nikdo nečte, tak je to vlastně jedno)… Některé fascinující nebo uklidňující momenty jsem v tom šíleném sledu událostí nicméně postřehla a vyfotila si je a postupně bych se k tomu chtěla vracet a zde je zaznamenat, neboť za to zastavení se by stály.
          Konečně můj život snad trochu zvolnil tempo a já mohu zase vypnout a dovolit si občasné nicnedělání. Dnešní příspěvek byl jakýmsi voláním po trošce klidu, neboť v tuhle chvíli toužím jen po tom nikoho chvíli nevidět a nic neslyšet. Prostě jen být s pocitem, že vše, co se teď odehrává, jde mimo mě – teď jsem jenom já a svíčka, co mi hoří na stole. Co bylo, už bylo a co bude za chvíli, bude potom. Teď je klid.
(A taky jsem se potřebovala vypsat...)








Žádné komentáře:

Okomentovat