20. března 2016

A je cítit jaro...

a letos už po několikáté. Pokaždé, když přijde jeden z těchto krásných teplých dní, se natěším na jaro. Najednou zase hřeje sluníčko, vzduch je jakýsi lehčí a všude kolem je cítit život… Snažím se si tyto občasné záchvěvy tepla a slunečného počasí užít, protože ty mě dokážou dobít energií a především po dlouhé šedivé zimě i velmi potřebným optimismem. Konečně mám také pocit, že se chystá nový rok a já začnu být plna očekávání, co mi tento rok přinese… Pravda, tímto očekáváním jsem si prošla už na Nový rok, jenže tehdy to nemělo tu správnou atmosféru. Až s příchodem jara, kdy se venku začne vše připravovat na novou etapu života, cítím to očekávání nového nějak opravdověji. A pravděpodobně to bude i tím, že díky načerpání pozitivní nálady čekám jen samé pěkné věci… a po dlouhé zimě, kdy mým častým heslem bylo „hlavně přežít“, mám také konečně chuť pouštět se do nových věcí :-)
A jednou z těch nových věcí, k jejichž realizaci jsem konečně získala energii (a odvahu), je i založení tohoto relaxačního blogu. Během zimy a jejího vyčerpávajícího počasí jsem se zmohla pouze na koupi antistresových omalovánek (o jejich funkčnosti napíšu někdy příště…), ale teď s příchodem sluníčka a tepla jsem konečně schopná postoupit o krok dál a začít si psát i relaxační blog. Na něm bych se ráda vykecala (= vypsala) a samozřejmě se i odreagovala od mateřských a různých dalších povinností.

 


Ale zpátky k jaru: tento týden jsem absolvovala s mojí téměř tříletou dcerou cestu k paní doktorce a po předchozích zkušenostech jsem z průběhu tohoto „výletu“ měla docela slušné obavy. Naštěstí akce padla právě na jeden z těchto prvních teplých jarních dní a celé to nakonec proběhlo naprosto ukázkově (dcera ještě i paní doktorce zarecitovala básničku:-)). Sice nevím, jestli to bylo právě tou jarní atmosférou, nicméně alespoň já jsem se hned od rána při pohledu z okna cítila pozitivně dobita a tak nějak volněji, tudíž předpokládám, že i na dceru to mohlo působit podobně...
Cestou zpět jsme si pak užily i pobyt v parku. Zatímco se dcera šťourala klacíkem v trávě, já jsem seděla na lavičce a pozorovala život okolo. Fascinoval mě ten klid všude kolem, jakoby se najednou po zimě všechno zklidnilo, nikdo nespěchal, svět se na chvíli zpomalil. Lidé seděli na lavičkách a nastavovali tvář slunci nebo si v klidu četli (…či ťukali do mobilů – záleží na úhlu pohledu), někteří se pomalu procházeli… A já tam mezi nimi seděla, vychutnávala si jarní chvíli a vnímala tu opětovně nabitou barevnost a živost přírody. Začátkem jara vypadá i obyčejná tráva taková zelenější a svěžejší, stromy začínají být živější a při pohledu vzhůru působí jejich zatím holé větve v kontrastu s jasně modrou oblohou až meditativním obrazem. K tomu ještě ptáčci vesele cvrlikali… A to byl pro mě právě jeden z těch okamžiků, kdy jsem dokázala zapomenout na starosti a užívala si momentální chvíli. Jen jsem tam tak seděla, pozorovala život okolo a nemyslela vůbec na nic...  

Žádné komentáře:

Okomentovat