10. října 2017

Moje cesta k udržitelné módě

          Na začátek rovnou přiznávám, že myšlenky tzv. hnutí pomalosti (Slow movement) mi byly vždycky poměrně blízké. Komu by se taky nelíbilo mít na dokončení své práce dostatek času, aby si ji mohl i užít a udělat co možná nejlépe, stavět kvalitu nad kvantitu, chovat se šetrněji ke svému okolí a světu obecně… a prostě si beze spěchu užívat života, že :-) Jenomže v dnešní době v naší společnosti (a ke všemu na rodičovské „dovolené“!) to zrovna moc dobře nejde. A ačkoli se mi pokaždé myšlenky pomalého hnutí krásně čtou a ještě lépe se mi představují, tak jsem se za praktikující vyznavačku tohoto hnutí nikdy nepovažovala. V poslední době jsem však poměrně často narážela na pojem udržitelná móda (slow fashion), která je v podstatě jedním ze směrů pomalého hnutí, a jejíž idea mě docela zaujala. Netušila jsem ale, že se k tomuto trendu taky brzy (zčásti) přidám…

          Můj postupný přerod od konzumu k udržitelnosti (v rámci mého šatníku) začal poměrně jednoduše – neměla jsem co na sebe a ještě horší bylo, že jsem si ani nebyla schopná v běžných obchodech něco vybrat! Pokaždé, když jsem akutně potřebovala doplnit ten svůj (občas už retro) šatník, jsem se ve stavu zoufalství prohrabávala těmi tisíci stejnými (nebo přinejmenším podobnými) nekvalitními kusy oblečení a po večerech se prokousávala e-shopy s módou, a stejně jsem nebyla schopná (ani ochotná) si něco z té stále se opakující nabídky koupit. Měla jsem jen tři (asi nesplnitelné) požadavky:
  • Kvalitní materiál – tzn. 100% bavlna (nebo alespoň z 90/92% bavlna), případně len a podobné přírodní materiály. Oblečení z viskózy, polyesteru neuznávám, je nepohodlné a neumím si představit, že v tom někdo vydrží i několik hodin…
  • Normální, postavě lichotící, střih – resp. mající nějaký tvar. Přišlo mi (a stále přijde) celkem nesmyslné utrácet za oblečení, u kterého někdo patrně jen sešil dva kusy látek dohromady. V paměti mám ještě tu nedávnou módní vlnu beztvarých triček sahajících lehce pod pas – kromě toho, že jsem tento módní styl nějak nepochopila, se mi zdál bez nápadu… a marnotratný :-)
  • Líbivý vzor – já sice chápu, že nejsme všichni stejní a každému se líbí něco jiného, ale mám dojem, že módní řetězce to stále ještě nechápou. Jinak si neumím vysvětlit, proč je u většiny módních značek k dostání více méně to samé (max. „v bleděmodrém“…).

Zdroj: https://cz.pinterest.com/pin/23362491798787476/
          Když si pak člověk v těch chvílích deziluze z běžné nabídky v módních obchodních řetězcích uvědomí navíc i ten sociální aspekt procesu její výroby (mj. ty otřesné pracovní podmínky a zneužívání pracovní síly), přejde ho navíc i chuť dál pátrat a něco si na sílu kupovat. A začne hledat alternativy…

         A protože se o udržitelné (= pomalé) módě toho v poslední době napsalo poměrně hodně, nebylo těžké na alternativu k běžných oděvním značkám rychle natrefit :-) Když to stručně shrnu, udržitelná móda je vlastně opakem tzv. módy rychlé (fast fashion), která je běžně dostupná v obchodech a vyznačuje se většinou velkým množstvím zboží a navíc nízké kvality, mizernými pracovními podmínkami při jeho vzniku a obecně spíše právě kvantitou nad kvalitou. Kdežto udržitelná móda je naopak o kvalitě, šetrnosti k přírodě a o fair trade obecně, o rozmanitosti. Také se mi na ni líbí, že podporuje i malé výrobce a potažmo autorskou tvorbu (…a kupodivu není občas ani o moc dražší :-) ).

        Mě osobně vznik i tohoto směru v rámci pomalého hnutí těší ještě z jednoho důvodu. Je dobře, že se konečně nad tím, co si každý den oblékáme, začíná přemýšlet komplexněji. Stále hodně lidí nad řešením oblečení mávne jen rukou s tím, že to „přece není důležité“… Jenže podle mě to, v čem trávíme den, důležité je. Nejenže dává druhým informaci o tom, jací zhruba jsme a jakési vodítko, jak s námi asi jednat, ale také ovlivňuje naši náladu, pohodu… Když nám oblečení nesedí nebo se nám nelíbí, nebudeme se v něm prostě cítit dobře a bude to částečně působit i na naše psychické rozpoložení. A kromě toho, máme-li se v oblečení cítit spokojeně a pohodlně, měla by být i jeho výroba férová a pro jeho tvůrce naplňující…


          
          (A kde se dá u nás sehnat? V dnešní době je už možné najít poměrně dost e-shopů s udržitelnou módou, ale také i jednotlivých tvůrců. Z e-shopů jsou známé např. Biošatník, Férová móda, Etik Butik, ale narazila jsem už i na několik lokálních tvůrců, jejichž tvorba mi je svým stylem blízká. A momentálně projíždím Fler…)

26. září 2017

Peripetie se zájmovými kroužky

          Září se mi vždycky pojí s několika pro něj typickými charakteristikami, které tento měsíc v roce dělají poměrně příjemným. Přednostně je to (kromě burčáku :-) ) nejen změna denního fungování (na letní volnost nedám sice dopustit, ale velmi těžko se člověk donutí během těch slunečných dní k nějaké pořádnější systematičtější práci), ale také postupný příchod podzimu s jeho proměňující se barevností, babí léto, nákupy (teplejšího) oblečení, hledání kaštanů, procházky v opadaném listí a zakončené teplým čajem… A od září letošního se mi vybaví navíc i dětské kroužky! Jen si ještě stále nejsem jistá, jestli to bude jen s pozitivní konotací…
 
          Letos jsme s manželem usoudili, že u naší starší dcery začneme se začátkem nového školkového roku už i s nějakým tím kroužkem, aby si dál rozšířila své obzory a případně rozvíjela i své talenty :-) Nicméně… ve chvíli, kdy jsme se pro začátek se zájmovými kroužky rozhodli, jsem ještě netušila, co mě bude následující měsíc čekat za martyrium…

          Na začátku všeho byla moje ideální představa, která vycházela z mé dosavadní zkušenosti z docházky do kroužku pro batolata, kam jsem postupně chodila s oběma holkama (s tou mladší dosud). Kroužek byl vždy vybrán poměrně rychle, neboť nejenže jejich nabídka není tak pestrá, ale navíc jsou si i všechny více méně podobné (všestranné). Rozhodujícím faktorem tak byla především rychlá a nekomplikovaná dostupnost. Kroužek jsme si pokaždé obě s dcerou užily, zpestřil nám dopoledne, dcera se vyblbla, unavila, a pokud se mi ji podařilo udržet vzhůru cestou zpátky, tak potom i odpoledne pěkně spinkala :-) A já měla na celé té akci ráda i ty zpáteční cesty – místo tramvaje jsem to brala pěšky vedlejšími uličkami a zatímco dcera (většinou) v klidu odpočívala v golfáči, já si užívala tu atmosféru přicházejícího podzimu (Vánoc, jara atd.), nechala volně běžet myšlenky a jen tak pozorovala okolí… A tak ve mně postupně tyto kroužky pro batolata (s tím vším okolo) navodily vcelku pozitivní vztah k dětským kroužkům.

Zdroj:
https://cz.pinterest.com/pin/

452752568775303863/
          S podobným nadšením jsem se tedy jala hledat nějaký ten kroužek pro naši starší dceru, aby si příjemnou atmosférou zpestřila i jedno odpoledne v týdnu. Při výběru jsem měla pouze podmínku na blízkost k domovu, protože mě poměrně dost děsila (a stále děsí) představa, že bychom se vrátily domů až večer, unavené, a dcera ještě naštvaná, že si nestihla ani v pokojíčku pohrát. Kromě toho jsem stále měla tu představu příjemně stráveného odpoledne (a ne jen odškrtnuté splněné povinnosti). Jenže se ukázalo, že ve velkém městě je jen jedna podmínka při výběru zájmového kroužku značně nedostačující… Vyberte si jen jeden kroužek z těch stovek nabídek - kroužek sportovní, intelektuální, technický nebo snad přírodní? Spíše pro zábavu nebo vážněji pojatý s možností dalšího růstu? Nebo si prostě jen vybrat z nabídky (i když značně omezené) ve školce? A pokud se Vám dítě jeví ještě jako všestranné, tak si z té nabídky vyberte jen jeden! A do toho se ještě zmiňte svým známým, že hledáte zájmový kroužek, a hned dostanete několik dalších tipů včetně informací, kam přihlásí své děti, jež jsou s těmi vašimi dobrými kamarády…

          Poté, co jsem se v tom asi dva týdny různě plácala a špekulovala, se to vyřešilo (jako většinou) samo :-) Dcera měla poměrně brzy jasno v tom, že by chtěla kroužek sportovní (i když v jejím věku ještě nemá věcnou představu o dalších jinak zaměřených kroužcích) a, když její „nejlepší kámoška“ byla do jednoho takového přihlášena, bylo to už bez debat… Nicméně nám ta široká nabídka zájmových aktivit nedala spát a nakonec jsme dceru přihlásili i do jednoho umělečtěji zaměřeného, aby si ho taky vyzkoušela…

          A jak to nakonec dopadlo s tou mou představou příjemně strávených odpolední? Nevalně. Sportovní kroužek má dcera v době, kdy nemám hlídání pro naši dceru mladší. Tudíž zatímco se bude naše starší dcera učit sportovat, se budu zase já učit brát sportovně to, že na ni budu někde venku (i v zimě) čekat s batoletem v jeho právě vrcholícím období vzdoru… (nenajdu-li poblíž nějakou kavárnu s dětským koutkem a silným kafem…) A ten kroužek umělečtěji zaměřený? Jeho první hodina odpadla pro malou účast… nutno podotknout, že nám to bylo sděleno až před vchodovými dveřmi. Alespoň si dcera mohla chvilku pohrát s ostatními dětmi, než jsme se tedy „ s nepořízenou“ zase odebraly zpátky domů…
    
          Pohodové a uvolňující chvilky pro rodiče asi budou patřit jen těm batolecím kroužkům… Měla bych si je tedy ještě užít, než dceři to batolecí období skončí... A pak se mi teprve ukáže, s jakou konotací se mi zájmové kroužky budou v tom září pojit :-)   

28. srpna 2017

Poloostrov Kamenjak (Istrie)

          Pokaždé, když vyjíždíme na naši tradiční dovolenou k moři, si plánujeme jak – kromě pobytu na pláži (od té doby, co cestujeme i s našimi dcerami, jsme na odpočinek a opalování se rezignovali) – navštívíme i pár zajímavých míst v okolí. Válení se (= nyní onen pobyt) u moře máme sice moc rádi, ale potřebujeme ho občas proložit i nějakým výletem. Jednak kvůli změně (abychom se nezačali po pár takových „válecích se“ dní nudit), ale hlavně čistě proto, že rádi cestujeme, navštěvujeme města, památky, nejrůznější vyhlídky a především nás baví výlety do klidné přímořské krajiny žijící si ještě svým poklidným tempem… A samozřejmě – čím víc zeleně a míň civilizace, tím líp…

          A zjistili jsme, že i na Istrii (dál jsme si letos ještě s našimi holkami netroufli), se takové čistě přírodní, člověkem zatím skoro nedotčené místo nachází. Je sice fakt, že o rozjímajícím tichu se tady moc mluvit nedá, protože v turisticky hojně navštěvovaném Chorvatsku, jsou turisté zkrátka všude… nicméně i přesto má tady člověk k odpočinutí si od rušné civilizace ve volné přírodě přeci jen blíž.



          Poloostrov Kamenjak se nachází na nejjižnějším cípu Istrijského poloostrova a jedná se vlastně o chráněnou krajinnou oblast. Není zde žádná výstavba, jen středomořská krajina, prašné cesty, zátoky, pláže a moře… Autům je sem vjezd sice povolen, avšak za poplatek. Chodci a kola mají vstup zdarma. Poloostrovem se táhne několik prašných neasfaltovaných cestiček a je jen na návštěvnících, kterou se rozhodnou jet/jít. Podle nálady se může člověk vydat na některou z mnoha menších pláží, na vyhlídku, na naučnou stezku po stopách dinosaurů nebo obdivovat podmořské jeskyně, případně s malými dětmi do zookoutku… anebo si prostě jen tak chodit a kochat se přímořskou krajinou a výhledy na otevřené moře.

          A já jsem tady našla to, co na dovolených 
nejraději vyhledávám (a nevěřila jsem, že je to možné i v masivně navštěvovaném Chorvatsku) – odpočinek od rušné civilizace (no… když si odmyslím všechna ta auta). Je zvláštní, jak stačí ujet pár kilometrů od přeplněných turistických letovisek a naskytne se člověku jiný svět. Místo asfaltu a betonu jsou v něm jen zaprášené cestičky, nejsou tady žádné budovy, obchody ani restaurace, ale místo toho je tady plno pláží ještě nezasažených návaly turistů a s krásně průzračnou vodou, meditativní výhledy na nekonečnou mořskou hladinu a keře, stromy a rostliny volně si rostoucí, kde je jim libo... Kromě uklidňujících vycházek kolem pobřeží nebo opalování se v klidu a relativním tichu na pláži (nejsou-li zrovna poblíž naše holky…), lákají k odpočinku i stinná místečka pod olivovníky (a pro úplnost dodávám, že poloostrov je vyhledáván i pro skvělé podmínky pro windsurfing – nicméně tato oblast sportu se mně netýká :-)).
    
          My, protože jsme ještě netušili, jaké všechny možnosti poloostrov nabízí, jsme na něm strávili jen půlden. Bohužel jsme si výlet nechali až na volný den ke konci dovolené a navíc jsme jeli i nedostatečně vybaveni (plavkami a dalšími koupacími proprietami…). Ale umím si představit, že bychom tady trávili i několik dní naší dovolené - chodili bychom se koupat pokaždé na jinou pláž, procházeli se bujně rostoucí vegetací s krásnými výhledy na okolní ostrůvky, meditovali v olivových hájích nebo si jen tak poseděli v baru… 
           
          Nicméně i ten půlden stačil na kratší odpočinek od všudypřítomných turistů a civilizace obecně, nadýchání se svěžího mořského vzduchu a rozšíření mé sbírky o další fotky nádherných krajinek s mořem a zelení :-) A i adrenalin jsem si užila… Ty prašné cestičky jsou totiž natolik přírodní a úzké, že je občas o nervy se vyhnout s protijedoucím autem a neodřít si přitom lak na autě o zaprášené větvičky keřů čnících do cesty. Anebo, když se vydáte po jedné takové úzké uličce někam… nevíte kam… a hlavně nevíte, jestli se budete moct na jejím konci s autem otočit nebo to budete muset celé zpět vycouvat.

          Ale o tom tyto výlety do nedotčené přírody mimo zásah civilizace jsou – člověk se soustředí jen na přítomný okamžik a na to, co mu příroda ukazuje a říká…




4. srpna 2017

I „dovolená“ s malými dětmi se dá užít

          Jen je třeba na ni od počátku nepohlížet jako na dovolenou… a především od ní neočekávat odpočinek a dobití fyzických (a někdy i mentálních sil), protože to se opravdu konat nebude. A úplně nejlepší je, když se ten delší pobyt mimo domov (= mimo komfortní zónu) ani nenazývá tím zavádějícím slovem dovolená, ale prostě jen cestováním… cestováním s malými dětmi.

          Možná i z toho nepochopení, o čem vlastně „dovolená“ s malými dětmi je, se občas klubou negativní názory na přítomnost malých dětí na dovolených. Podle těchto negativistů si prý nikdo z členů rodiny takovou dovolenou neužije, rodiče si neodpočinou, pořád jen za dětmi lítají, musí je stále hlídat a vystresovaně po nich ječí… Jenomže o odpočinku rodičů „dovolená“ s malými dětmi ale přece není. Samozřejmě, že si s malými dětmi neodpočinu (na dovolené ani doma), nervy mám občas opravdu na pochodu (stejně tak doma) a stále na ně dohlížet taky musím (to ale i kdekoliv jinde). Tudíž je jasné, že dobíjecí odpočinek se nebude konat ani doma ani v cizině :-) Na cestování s dětmi si užívám úplně jiné věci, které mě dobíjí spíše po jakési té psychické stránce, a kvůli kterým bych se toho nechtěla vzdát… Na společném cestování si totiž užívám především to, jak jsou holky šťastné, usměvavé, jak si vesele kopou v moři a hází po sobě písek (no… v případě kamenité pláže by to až tak veselé nebylo…), jak se vždycky těší na další den, jak je všechno okolo zajímá, jak sbírají zážitky a každý večer jsou nabité novými dojmy… A pro mě je navíc dobíjející už samo o sobě vědomí toho, že jsme celý ten přesun (tam a zpátky) všichni ve fyzickém a relativně i mentálním zdraví zvládli, že jsme všichni bohatší o nové zážitky a zkušenosti a taky, že jsme zvládli být všichni delší čas spolu (a „nepozabíjet se“).



          Uznávám však, že pro mě dovolená s malými dětmi není až takovým strašákem, protože mám cestování ráda především kvůli poznávání nových míst a odpoutání se od každodenní reality. Fyzický odpočinek pro mě není až tak důležitý, tudíž jím kvalitu dovolené neměřím :-) A jelikož občas zkouším myslet i pragmaticky (obzvláště co se týče užití si cestování), tak jsem si vytvořila pár pravidel, podle kterých vybírám lokalitu pro naši „dovolenou“, abych si i já na tom cestování užila to svoje oblíbené.
Dobré tedy je, když:
  •          v místě dovolené není moc památek a přírodních krás k vidění. Rada sice od člověka, co rád cestuje, málo očekávatelná, avšak neplodí zklamání… Je jasné, že s malými dětmi se toho moc nestihne a mne by bylo hodně líto, kdybych něco zajímavého nestihla vidět nebo navštívit. Lepší je vybrat takové místo, kde se v okolí nabízí možnost spíše jen pro jeden dva výlety. A když se to ještě tváří, že by mohly zaujmout i ty malé společníky, je vybráno…
  •          dovolená je delší než týden. Za týden se totiž nic nestihne (za týden bychom toho moc nestihli ani bez holek) a po jednom týdnu se snad ani nechce nikomu domů. Kromě toho, s dětmi jde všechno pomalu – pár dní trvá, než se jim usadí nějaký režim dne, než si zvyknou na novou situaci, na nové okolí… a pokud se má stihnout i nějaký ten výlet, tak při pobytu na jeden týden by z toho byly akorát tak rozčarované a dovolená by se změnila opravdu ve stres pro všechny. Nám se osvědčily dva týdny, protože za tu dobu si všichni dokážeme užít moře, jakž takž poznat městečko a okolí, zvládnout v klidu pár výletů a dostatečně se odpoutat od každodenního života doma… A navíc po nepřetržitých dvou týdnech v malém bytě s dvěma malými dětmi se už člověk domů celkem i těší :-)
  •                přímo v místě pobytu je (jakákoli) zábava pro děti. Hodí se nejen jako pojistka, kdyby se nedalo kvůli počasí nebo čemukoli jinému koupat, ale i jako odměna za klidný průběh výletu (ať už na důležitou památku nebo jen do obchodu…). A taky… copak se dá jet s malými dětmi někam, kde nejsou v okolí skluzavky, trampolíny a prolézačky? S těmi našimi rozhodně ne...
A kromě těchto kritérií, které se hodí si pohlídat ještě před výběrem dovolené, jsem si už za jejího chodu (někdy metodou pokus-omyl) vytvořila ještě pár vlastních pravidel pro její „pohodovější“ průběh. Pragmaticky čistě proto, aby se alespoň nějak daly skloubit požadavky holek na příjemně strávenou dovolenou s těmi mými. Nakonec se mi ukázalo jako důležité následující:

  •                trvat na svém volném čase. Někdo tu potřebu nemá, ale já prostě potřebuji přes den na chvíli vypnout a odpojit se od toho být neustále ve střehu… tím spíše na „dovolené“. Naštěstí naše mladší ještě potřebuje po-obědního šlofíka, tudíž naše starší byla v té době odkázána na to, si hrát sama s čímkoli kromě mne, protože já měla svůj čas na šálek kávy… A kupodivu to dcera respektovala, asi jsem vypadala opravdu neoblomně :-)
  •         na výlety se vyzbrojit sladkostmi nebo drobnými hračkami. Protože když si člověk chce tu starodávnou památku opravdu hodně prohlídnout a děti by se viděly raději už na tom hřišti vedle té památky, nezbývá, než je prostě nějak účinně zaměstnat. Pojídání něčeho dobrého nebo vytáhnutí dávno zapomenuté (či nové) hračky se celkem osvědčovalo.
  •             respektovat denní rytmus holek. Děti si svůj rytmus drží prostě i na dovolené a zkuste jim ho nabourat! Pak můžete z pláže utíkat se šíleně řvoucím dítětem, protože se mu chce děsně spát, ale na té pláži prostě kvůli plno podnětům usnout nemůže…
  •             volit kavárny a restaurace s dětským koutkem. K tomu snad není co dodat :-)
  •             ignorovat ostatní, když dítě ječí. Zvláštní je, že především (někteří) turisti mají tendenci sjet rodiče řvoucího dítěte pohledem, zatímco místní obyvatelé to prostě neřeší anebo se naopak snaží ječící dítě rozveselit. Nicméně jsem si zvykla se tím nezabývat, protože těch turistů se ta zvýšená hladina hluku týká jen pár minut… A kromě toho, malé děti prostě už ze své podstaty občas křičí, tak proč se kvůli tomu izolovat od lidí…
  •             večerní posezení u vína (nebo čehokoli alkoholického). Ostatně, kdy taky jindy než na dovolené je lepší příležitost zakončit každý den příjemným poklábosením u sklenky místního dobrého vína? (A někdy je to i potřeba pro setřepání některého ze šílenějších dnů…)
  •             užít si i poslední den. Prý si tvoříme pozitivní nebo negativní vzpomínku na určitou událost i podle toho, jak celá skončila. A tak už z toho důvodu bylo fajn si i na poslední den dovolené naplánovat něco pěkného a neprožít ho jen ve stresu z balení.
         
          Tento seznam byl nakonec jakýmsi kompromisem mezi tím, co bylo důležité pro mě (a manžela) a tím, co naopak pro holky, abychom si dokázali „dovolenou“ všichni užít a po celou její dobu smysluplně fungovat :-) A i když to někdy (dost) skřípalo a nervy na pochodu jsme měli občas komplet všichni, většinou ta pravidla fungovala a dovolenou jsme si snad užili. Alespoň já tedy určitě, protože – právě i díky holkám – jsem se na chvíli dokonale odpojila od reality tady doma. Ono taky, když se člověk soustředí kromě svého přivykání si na nové prostření ještě na přivykání holek a jejich zážitky a neustálé požadavky, tak si na každodenní rutinu doma ani nevzpomene. A na nějaký internet nebo všednodenní problémy už vůbec ne… Prostě se řeší jiné věci v jiném prostředí. A to vypadnutí ze zajetých kolejí mám na cestování právě ráda. A když se cestuje ještě s malými dětmi, tak to napojení se na úplně jinou vlnu je zaručené :-)


          A i nějaká ta památka a pár výletů za krásami přírody se zvládlo. Tak, co víc si může člověk od cestování s malými dětmi přát, že...


13. července 2017

Po delší době se hlásím,

          ale opět jen krátce... A přestože neumím být stručná, tentokrát to stručné opravdu bude :-) Popravdě řečeno - dnes píšu především proto, abyste si nemysleli, že jsem na ten svůj blog zapomněla… Nezapomněla… Jen toho bylo v posledních dnech opravdu hodně, takže ve volných chvílích jsem byla ráda, že mohu je „zírat do blba“ a všechny ty spěchy a „stresy“ z posledních dní ze sebe setřepat, přerovnat si myšlenky a tak dále... Však to někteří možná znáte…

          Kromě toho jsem se postupně začínala dostávat do fáze, kdy jsem začínala nebýt úplně spokojená s tím, co tady píšu :-) A nemyslím tím, že by mi vadilo, co píšu konkrétně… ale spíše mi začínalo obecně vadit zaměření blogu. Původně jsem chtěla, aby tento blog byl hlavně relaxační. Chtěla jsem psát spíše hlouběji o životních stylech, o relaxaci a uvolnění a všech těch věcech a činnostech, které pomáhají k odreagování a konkrétně mne mnohdy přežít to rychlé (alespoň pro mě rychlé, snesla bych pomalejší) a občas chaotické životní tempo. Jenže.... když není příliš času nazbyt, a člověk by rád především psal, tak píše alespoň o tom, co má přímo před očima :-) Nicméně - i ta radost z psaní musí být…

          A v podstatě tím, že jsem teď neměla na psaní příliš prostoru a zároveň jsem cítila, že už nechci psát jen povrchně o „čemkoli“, tak jsem si dala menší pauzu k pročištění hlavy a k hledání mých původních úvah o směřování tohoto blogu… Znovu se mi začala postupně (a neúprosně) vkrádat na mysl idea, kterou jsem měla zpočátku (a kterou se mi tedy nepovedlo naplnit…), a jíž bych se chtěla při dalším psaní držet. Ale potřebuje ještě trošku doladit… a protože v blízké době mě čeká konečně ono válení se u moře a tudíž prostoru k přemýšlení nad dalším zaměřením blogu bych snad měla mít dost (dopřejí-li holky), tak si myslím, že do konce prázdnin bych tomu tady mohla dát nějakou jasnější hlavu a patu. (A jinými slovy – pár týdnů se tady zase neobjevím… :-) )

Snad už to pak bude k mé (a doufám, že i Vaší) spokojenosti :-)

Hold, některé věci si musí člověk nejdřív osahat, aby zjistil, co je pro něj to pravé (a co ne…)




Pěkné léto Vám přeji!

14. června 2017

Tak mě dohnal ten červen,

          proto i dnešní příspěvek bude krátký… Původně jsem přemýšlela, že tento týden ani nic psát nebudu... jenomže nakonec mi to nedalo. Ve svých věcech mám prostě ráda pořádek a, když se už rozhodnu dělat něco systematicky, tak to opravdu nerada přerušuji! Tudíž jsem se rozhodla něco přeci jen sepsat, ale tentokrát opravdu jen stručně :-)

Zdroj: https://cz.pinterest.com/pin/537054324287624802/
          
          A v čem mě tedy ten červen dohnal, že sem nemohu ani sepsat pořádný příspěvek? No… především v těch hořících termínech, o kterých jsem psala v předminulém příspěvku. Do konce června musím dodělat takový svůj „menší projekt“, který jde ale pomaleji, než jsem čekala… A kvůli stanovenému termínu ho prostě nějak musím stihnout. Čas na práci na něm mám však jen tehdy, když si naše mladší dopřává odpolední siestu a zároveň nemusím zrovna vyřizovat jakékoli jiné akutnější věci. A protože těchto dní v týdnů není mnoho, tak jsem se tento týden dostala do sporu, čemu dám přednost – „projekt“ × příspěvek na blog. Jak je vidět, snažím se stihnout obojí…

          Druhou věcí, která mi teď bere čas a prostor zase ve chvílích, kdy už je mladší vzhůru (protože to se dá dělat „bokem“), je shánění věcí na naši plánovanou mořskou dovolenou. Tady sice nemám termín do konce června, ale čím dřív s tím pohnu, tím líp. Problém je totiž v tom, že v poslední době objednávám věci především z e-shopů, protože mě nebaví dvě hodiny obíhat náměstí i s jeho bočními uličkami a stejně dojít domů s prázdnou… Na internetu stihnu za daleko menší dobu prolézt daleko víc obchodů a ještě si vybrat i zajímavější a originálnější zboží :-) Nevýhodu to má ovšem tu, že když něco nesedí, tak nastupuje celý ten proces vrácení nebo reklamace zboží (najít adresu, najít krabici, zabalit, odnést na poštu…) a hledat něco jiného. V takovém případě se nákup o dost protáhne… A já bych se opravdu ráda vyhnula stresu a kvaltu (ještě kvůli reklamacím apod.) před odjezdem na dovolenou.

          A tak, abych měla na to skákání od jedné aktivity ke druhé alespoň víc energie, si zkouším občas obohatit svůj jídelníček o něco zdravějšího (= zeleného) :-) No… popravdě řečeno, při projíždění Pinterestu mě hodně zaujala avokádovo-nivová pomazánka, protože obě ingredience patří mezi mé oblíbené, a musela jsem ji tedy vyzkoušet (recept jsem našla tady). Stručně řečeno, je to rychlé (stačí k tomu jen Niva, kostka Lučiny, avokádo a trocha smetany), moc dobré a tváří se to navíc zdravě :-) A na topinkách se zeleninou nebo sýrem to nemá chybu!



          Kromě toho mě ještě zaujaly nápady na různé ovocné a zeleninové vody, protože pít jen vodu je sice nejekonomičtější a taková klasika, ale občas by to chtělo něčím „oživit“. A navíc v teplých dnech dokážou i krásně osvěžit. Momentálně si proto často dělám okurkovo-limetkovou vodu... Recept jsem si trochu upravila, protože lístky máty nebo bazalky u nás stále chybí, tak si vyrábím jen úspornější verzi – trochu okurky a limetky nakrájím na kolečka, zaliji studenou vodou a např. druhým koncem vařečky kolečka okurky a limetky trochu stlačím, aby se z nich do vody uvolnila trocha „chutě“ :-) Jako osvěžení vynikající a nejlepší na tom je, že stačí jen zaměnit ingredienci a chuť je zase jiná… 




Když už nás červen honí, je třeba využít i jeho kladné stránky a „letně“ si ho zpříjemnit :-)

7. června 2017

Na letně-prázdninovou pohodu

          se začínám vnitřně ladit už od začátku června, a to především díky pár akcím a menším radostem, které se mi pojí právě s pohodou, veselostí a jakousi letní volností, a které jsou pro mě už jasnou předzvěstí samotných „prázdnin“ :-) Samozřejmě, že svůj podíl na tomto mém prázdninovém naladění má i prvních pár horkých prosluněných dní a také to, že i já sama už chci přepnout na nějakou volnější vlnu… Ale především mi tu letní atmosféru zkraje června navozuje i pár dalších příjemných událostí:

Den dětí
         Tento den mi svým způsobem už připomíná prázdniny. A když se ještě podaří krásné počasí (jako letos), mám pocit, že léto už je v podstatě tady… Většinou se snažím holkám chystat alespoň menší překvapení nebo navštívit nějakou akci, aby byl tento den opravdu trochu odlišný od těch ostatních… Nicméně letos se mi o zábavu holek postaraly jiné instituce, a tak na mne zbyla jen příprava něčeho dobrého na zub a sehnat nějakou menší pozornost. Vím sice, že ta „menší pozornost“ není nutná, ale odolejte těm krásným věcem při návštěvě hračkářství nebo papírnictví, že… a nějaká příležitost na obdarování se přece vždy najde (jako např. Den dětí) :-).
         A i když jsem nechtěla holky tento den moc přetáhnout zážitky, protože nás čekal ještě i celkem nabitý víkend, nakonec se stejně přetáhly… Ale musím dodat, že já jsem v tom tentokrát nevinně :-) Starší dcera měla se školkou akci na dětském hřišti, kde nejen všechny děti dováděly na prolézačkách, ale také měly plno soutěží (= domů přišla s prázdnou šňůrkou kolem krku… prý na něm byla perníková medaile…). A naše mladší dcera měla pro změnu svou každotýdenní lekci plavání. Obě holky se tak stihly vyřádit a taky řádně unavit už dopoledne. Odpoledne si pak obě zkoušely tvořit s novými razítky, kterým jsem prostě nemohla odolat právě v tom hračkářství…. Razítka StampoMinos mě zaujala svým nápadem - jedná se o razítka spíše větší a s krásnými obrázky, které je možné po otisknutí i vymalovat. Já koupila Safari, kde je pět párů zvířátek (s mláďetem), ale prodává se i plno dalších témat.



Narozeniny starší dcery
          Jeden z dalších prázdninově-pohodovějších dní… A navíc se Sofi i evidentně uměla narodit, protože doposud na všech jejich oslavách (kromě jedné) měla krásné letní počasí. Tím pádem vždycky po sfouknutí svíček a rozbalení dárků, mohla hned šupnout do bazénku, čvachtat se a užívat si jako oslavenec náležité pozornosti… I když tedy letos celý bazének přenechala své mladší sestře, protože naprostou většinu času své oslavy trávila v sedle svého nového jízdního kola (o to už se ale se svou sestrou podělit odmítala…). A přestože si na něm na oslavě moc nepojezdila, protože při kličkování mezi bazénkem, slunečníkem a hosty to moc nešlo, měla i tak radost velikou :-) A kolo si teď plně užije hlavně po celé léto, protože jsme si dali za úkol naučit ji o letošních prázdninách na něm normálně (bez přídavných koleček) jezdit.



Vytáhnutí bazénku
          K této události u nás dojde většinou už někdy na přelomu května a června a pro mě to znamená, že je léto už za dveřmi :-) Sice se ještě jedná pouze o jeden dva dny, kdy se mohou holky v něm vyčvachtat, a pak bazének zase na nějaký týden dva putuje do úložného prostoru, kde čeká na další pokračování letního počasí… Ale i tak - jak nezískat pocit letní pohody, když slunce paří do slunečníku, pod ním holky dovádějí v bazénku, zatímco je hlídám (= opaluji se) na dece a popíjíme frappé (a džusíky)…

První (letní) výlet
          S nástupem pěkného počasí, rychlými (nekomplikovanými) výpravami ven a navíc ještě dobití těmi (výše popsanými) před-letními radostmi začínáme zase sezonu s výlety. I když prozatím spíš s těmi drobnějšími, protože naše mladší má zatím svoji hranici toho, co je pro ni „ještě přijatelné“… (A mám dojem, že jsme zatím nepochopili, kde tu hranici má…) Jako takový první výlet jsme si udělali letos (hodně) krátkou projížďku vlakem, protože starší dcera zbožňuje mašinky, nádraží a vše co s tím souvisí… A přestože jízda vlakem byla opravdu jen několika-minutová, projeli jsme i pár tunely a přes most. Nicméně celá akce před nás postavila otázku - jaké výlety vlastně máme vymýšlet, aby si je užily obě holky? Sofi, která byla z projížďky vlakem naprosto nadšená, by snesla výlet o dost delší… Jenže naše mladší už po dvou minutách jízdy se chtěla vrhat na ostatní spolucestující, rozmlouvat s nimi a běhat si v uličce na všechny (obě) strany… Po většinu té několika-minutové jízdy jsme měli tedy s manželem co dělat, abychom ji nějak zabavili (a udrželi) na našich místech… a doufali jsme, že už budeme brzy vystupovat :-)



Vykvetení mých rostlinek
          Se „zahradničením“ (pokud se tak dá nazvat pěstování pár rostlinek v květináčích a truhlících) začínám každý rok znovu :-) Na svoji obranu musím ale dodat, že až letos mám více energie a časového prostoru se o ty rostliny nějak systematičtěji starat… A tak mi před pár dny udělalo velkou radost, že ta moje systematická snaha udržet rostliny při životě dostala konečně smysl – minipetúnie v truhlících mi začaly pěkně vykvétat a zdobit nám tak barevně terasu, a dokonce to vypadá, že si snad brzy pochutnáme i na našem prvním rajčátku (jen ještě nevím, jak si všichni to jedno rajčátko podělíme :-) ). 




          Trochu jsem se dnes rozepsala, ale začátek června máme těmito letními, před-prázdninovými, pohodovými radostmi a událostmi celkem nabitý… A po tom všem se prostě nejde nenaladit už teď na tu uvolněnější a pohodovější letní vlnu… Tak snad nám to tak vydrží po celé léto :-)


Pěkný začátek léta i Vám!