14. června 2017

Tak mě dohnal ten červen,

          proto i dnešní příspěvek bude krátký… Původně jsem přemýšlela, že tento týden ani nic psát nebudu... jenomže nakonec mi to nedalo. Ve svých věcech mám prostě ráda pořádek a, když se už rozhodnu dělat něco systematicky, tak to opravdu nerada přerušuji! Tudíž jsem se rozhodla něco přeci jen sepsat, ale tentokrát opravdu jen stručně :-)

Zdroj: https://cz.pinterest.com/pin/537054324287624802/
          
          A v čem mě tedy ten červen dohnal, že sem nemohu ani sepsat pořádný příspěvek? No… především v těch hořících termínech, o kterých jsem psala v předminulém příspěvku. Do konce června musím dodělat takový svůj „menší projekt“, který jde ale pomaleji, než jsem čekala… A kvůli stanovenému termínu ho prostě nějak musím stihnout. Čas na práci na něm mám však jen tehdy, když si naše mladší dopřává odpolední siestu a zároveň nemusím zrovna vyřizovat jakékoli jiné akutnější věci. A protože těchto dní v týdnů není mnoho, tak jsem se tento týden dostala do sporu, čemu dám přednost – „projekt“ × příspěvek na blog. Jak je vidět, snažím se stihnout obojí…

          Druhou věcí, která mi teď bere čas a prostor zase ve chvílích, kdy už je mladší vzhůru (protože to se dá dělat „bokem“), je shánění věcí na naši plánovanou mořskou dovolenou. Tady sice nemám termín do konce června, ale čím dřív s tím pohnu, tím líp. Problém je totiž v tom, že v poslední době objednávám věci především z e-shopů, protože mě nebaví dvě hodiny obíhat náměstí i s jeho bočními uličkami a stejně dojít domů s prázdnou… Na internetu stihnu za daleko menší dobu prolézt daleko víc obchodů a ještě si vybrat i zajímavější a originálnější zboží :-) Nevýhodu to má ovšem tu, že když něco nesedí, tak nastupuje celý ten proces vrácení nebo reklamace zboží (najít adresu, najít krabici, zabalit, odnést na poštu…) a hledat něco jiného. V takovém případě se nákup o dost protáhne… A já bych se opravdu ráda vyhnula stresu a kvaltu (ještě kvůli reklamacím apod.) před odjezdem na dovolenou.

          A tak, abych měla na to skákání od jedné aktivity ke druhé alespoň víc energie, si zkouším občas obohatit svůj jídelníček o něco zdravějšího (= zeleného) :-) No… popravdě řečeno, při projíždění Pinterestu mě hodně zaujala avokádovo-nivová pomazánka, protože obě ingredience patří mezi mé oblíbené, a musela jsem ji tedy vyzkoušet (recept jsem našla tady). Stručně řečeno, je to rychlé (stačí k tomu jen Niva, kostka Lučiny, avokádo a trocha smetany), moc dobré a tváří se to navíc zdravě :-) A na topinkách se zeleninou nebo sýrem to nemá chybu!



          Kromě toho mě ještě zaujaly nápady na různé ovocné a zeleninové vody, protože pít jen vodu je sice nejekonomičtější a taková klasika, ale občas by to chtělo něčím „oživit“. A navíc v teplých dnech dokážou i krásně osvěžit. Momentálně si proto často dělám okurkovo-limetkovou vodu... Recept jsem si trochu upravila, protože lístky máty nebo bazalky u nás stále chybí, tak si vyrábím jen úspornější verzi – trochu okurky a limetky nakrájím na kolečka, zaliji studenou vodou a např. druhým koncem vařečky kolečka okurky a limetky trochu stlačím, aby se z nich do vody uvolnila trocha „chutě“ :-) Jako osvěžení vynikající a nejlepší na tom je, že stačí jen zaměnit ingredienci a chuť je zase jiná… 




Když už nás červen honí, je třeba využít i jeho kladné stránky a „letně“ si ho zpříjemnit :-)

7. června 2017

Na letně-prázdninovou pohodu

          se začínám vnitřně ladit už od začátku června, a to především díky pár akcím a menším radostem, které se mi pojí právě s pohodou, veselostí a jakousi letní volností, a které jsou pro mě už jasnou předzvěstí samotných „prázdnin“ :-) Samozřejmě, že svůj podíl na tomto mém prázdninovém naladění má i prvních pár horkých prosluněných dní a také to, že i já sama už chci přepnout na nějakou volnější vlnu… Ale především mi tu letní atmosféru zkraje června navozuje i pár dalších příjemných událostí:

Den dětí
         Tento den mi svým způsobem už připomíná prázdniny. A když se ještě podaří krásné počasí (jako letos), mám pocit, že léto už je v podstatě tady… Většinou se snažím holkám chystat alespoň menší překvapení nebo navštívit nějakou akci, aby byl tento den opravdu trochu odlišný od těch ostatních… Nicméně letos se mi o zábavu holek postaraly jiné instituce, a tak na mne zbyla jen příprava něčeho dobrého na zub a sehnat nějakou menší pozornost. Vím sice, že ta „menší pozornost“ není nutná, ale odolejte těm krásným věcem při návštěvě hračkářství nebo papírnictví, že… a nějaká příležitost na obdarování se přece vždy najde (jako např. Den dětí) :-).
         A i když jsem nechtěla holky tento den moc přetáhnout zážitky, protože nás čekal ještě i celkem nabitý víkend, nakonec se stejně přetáhly… Ale musím dodat, že já jsem v tom tentokrát nevinně :-) Starší dcera měla se školkou akci na dětském hřišti, kde nejen všechny děti dováděly na prolézačkách, ale také měly plno soutěží (= domů přišla s prázdnou šňůrkou kolem krku… prý na něm byla perníková medaile…). A naše mladší dcera měla pro změnu svou každotýdenní lekci plavání. Obě holky se tak stihly vyřádit a taky řádně unavit už dopoledne. Odpoledne si pak obě zkoušely tvořit s novými razítky, kterým jsem prostě nemohla odolat právě v tom hračkářství…. Razítka StampoMinos mě zaujala svým nápadem - jedná se o razítka spíše větší a s krásnými obrázky, které je možné po otisknutí i vymalovat. Já koupila Safari, kde je pět párů zvířátek (s mláďetem), ale prodává se i plno dalších témat.



Narozeniny starší dcery
          Jeden z dalších prázdninově-pohodovějších dní… A navíc se Sofi i evidentně uměla narodit, protože doposud na všech jejich oslavách (kromě jedné) měla krásné letní počasí. Tím pádem vždycky po sfouknutí svíček a rozbalení dárků, mohla hned šupnout do bazénku, čvachtat se a užívat si jako oslavenec náležité pozornosti… I když tedy letos celý bazének přenechala své mladší sestře, protože naprostou většinu času své oslavy trávila v sedle svého nového jízdního kola (o to už se ale se svou sestrou podělit odmítala…). A přestože si na něm na oslavě moc nepojezdila, protože při kličkování mezi bazénkem, slunečníkem a hosty to moc nešlo, měla i tak radost velikou :-) A kolo si teď plně užije hlavně po celé léto, protože jsme si dali za úkol naučit ji o letošních prázdninách na něm normálně (bez přídavných koleček) jezdit.



Vytáhnutí bazénku
          K této události u nás dojde většinou už někdy na přelomu května a června a pro mě to znamená, že je léto už za dveřmi :-) Sice se ještě jedná pouze o jeden dva dny, kdy se mohou holky v něm vyčvachtat, a pak bazének zase na nějaký týden dva putuje do úložného prostoru, kde čeká na další pokračování letního počasí… Ale i tak - jak nezískat pocit letní pohody, když slunce paří do slunečníku, pod ním holky dovádějí v bazénku, zatímco je hlídám (= opaluji se) na dece a popíjíme frappé (a džusíky)…

První (letní) výlet
          S nástupem pěkného počasí, rychlými (nekomplikovanými) výpravami ven a navíc ještě dobití těmi (výše popsanými) před-letními radostmi začínáme zase sezonu s výlety. I když prozatím spíš s těmi drobnějšími, protože naše mladší má zatím svoji hranici toho, co je pro ni „ještě přijatelné“… (A mám dojem, že jsme zatím nepochopili, kde tu hranici má…) Jako takový první výlet jsme si udělali letos (hodně) krátkou projížďku vlakem, protože starší dcera zbožňuje mašinky, nádraží a vše co s tím souvisí… A přestože jízda vlakem byla opravdu jen několika-minutová, projeli jsme i pár tunely a přes most. Nicméně celá akce před nás postavila otázku - jaké výlety vlastně máme vymýšlet, aby si je užily obě holky? Sofi, která byla z projížďky vlakem naprosto nadšená, by snesla výlet o dost delší… Jenže naše mladší už po dvou minutách jízdy se chtěla vrhat na ostatní spolucestující, rozmlouvat s nimi a běhat si v uličce na všechny (obě) strany… Po většinu té několika-minutové jízdy jsme měli tedy s manželem co dělat, abychom ji nějak zabavili (a udrželi) na našich místech… a doufali jsme, že už budeme brzy vystupovat :-)



Vykvetení mých rostlinek
          Se „zahradničením“ (pokud se tak dá nazvat pěstování pár rostlinek v květináčích a truhlících) začínám každý rok znovu :-) Na svoji obranu musím ale dodat, že až letos mám více energie a časového prostoru se o ty rostliny nějak systematičtěji starat… A tak mi před pár dny udělalo velkou radost, že ta moje systematická snaha udržet rostliny při životě dostala konečně smysl – minipetúnie v truhlících mi začaly pěkně vykvétat a zdobit nám tak barevně terasu, a dokonce to vypadá, že si snad brzy pochutnáme i na našem prvním rajčátku (jen ještě nevím, jak si všichni to jedno rajčátko podělíme :-) ). 




          Trochu jsem se dnes rozepsala, ale začátek června máme těmito letními, před-prázdninovými, pohodovými radostmi a událostmi celkem nabitý… A po tom všem se prostě nejde nenaladit už teď na tu uvolněnější a pohodovější letní vlnu… Tak snad nám to tak vydrží po celé léto :-)


Pěkný začátek léta i Vám! 

30. května 2017

Blíží se červen...

          jeden z mých nejoblíbenějších měsíců v roce. Venku už je povětšinou krásně, všude okolo plno (ještě nevyprahlé…) zeleně, blankytně modrá obloha, léto, „prázdniny“, dovolené a výlety za dveřmi, „svoboda a volnost“ ve vzduchu… Nejlepší je těšení se…



          Červen má zvláštní náboj. Na jednu stranu je stresující, protože kvůli končícímu školnímu roku gradují povinnosti (jak pro děti, tak někdy i pro rodiče…) a kromě toho i hodně termínů pro dokončení čehokoli bývá do konce června (než se začne odjíždět na dovolené…). A tak je prostě červen občas honička… Na stranu druhou je tento měsíc (i s těmi gradujícími povinnostmi) předzvěstí jakési volnosti, svobody, užívání si… Všechny ty povinnosti se nesou nějak podivně v uvolněné atmosféře. Navíc s vědomím toho, že až se to všechno dodělá, bude dva měsíce klid! A přestože od té doby, co už nejsem školou povinná :-), se u mě toho s koncem školního roku fakticky až tolik nemění, se mi za těch X školních let tato představa června natolik zafixovala, že to vnitřně vnímám stále podobně…

          Nicméně i přes všechny ty zkoušky a testy na konci školního roku jsem (jako dítě) měla červen ráda. No, aby taky ne… když červen je hlavně o dětech! Vždyť už jen začíná Dnem dětí :-) Takže hned na začátku měsíce bylo několik akcí a soutěží jen pro děti, pak pokračoval přes (školní) výlety a tradiční „výlety“ s pár drobnými v kapse pro zmrzku v kornoutku, přes moje narozeniny, až k jeho zakončení ve formě odměny za vysvědčení (a to i když občas za moc nestálo…) a dvou měsíců prázdnin... A přestože tohle všechno už prožívám spíš přes své dcery (to vysvědčení tedy zatím ne…), baví mě, jak si to teď užívají i ony (Den dětí, zmrzliny, výlety, začátek léta…). Tím spíš, že starší dcera se svým narozením taky krásně trefila do tohoto měsíce :-)

          Na červnu je zvláštní nejen to, jak dokáže dát do souladu dva tak protichůdné stavy jako stres a uvolněnost, ale taky – jak postupně ty stresující a radostné podněty mění… V dětství hlavním zdrojem mého stresu byl samozřejmě onen konec školního roku a naopak zdrojem radosti ta červnová vstřícnost k dětem, uvolněná atmosféra a především těšení se na ty nadcházející dva měsíce volna… A teď (= na rodičovské dovolené) se mým zdrojem radosti a stresu stává pro změnu příprava všeho na ty dva měsíce „prázdnin a volnosti“ :-)

Takže…

Co mi bude v červnu dělat radost:
  •        definitivní „zabydlení se“ venku na terase
  •        vytáhnutí bazénku pro holky a jejich čvachtání se v něm s následným odpočinkem u ovoce nebo zmrzliny na dece
  •        večerní venkovní posezení u vína (s manželem, návštěvami…)
  •        frappé, zmrzliny, poháry, třešně, jahody…
  •        pozorování rozrůstání a kvetení mých nových „rostlinek“
  •        oslava narozenin starší dcery
  •        moje narozeniny :-)
  •        už nějaký ten občasný výlet a vymýšlení a plánování výletů na léto
  •        kavárny se zahrádkou… nejlépe u dětského hřiště
  •        rychlé odchody z domu (bez oblíkání všech těch svrchních vrstev)
  •        sepisování seznamu Co nezapomenout… na dovolenou
  •        googlování lokality, kam se chystáme na nějakou dobu vypadnout, a hledání výletů v okolí

      
A co mě bude v červnu zase stresovat:
  •        každodenní zdlouhavý večerní úklid terasy a bazénku po odpoledním náletu holek
  •        vědomí toho, že co nestihnu v bytě udělat (předělat, opravit…) do konce června, bude muset do podzimu počkat… (protože až budou venku tropické teploty, tak se nám nikomu nebude chtít trávit čas prací v domě)
  •        shánění chybějícího oblečení do letní garderoby (v poslední době je to pro mě stále více stresující…)
  •        začátek každoročních kolon kvůli (letitým) nekončícím opravám na dálnici
  •        obavy z toho, jak zvládnou holky (hlavně ta mladší) dovolenou
  •        a také obavy, aby se starší dcera přes léto nenudila…


         Oba seznamy jsou už především o přípravě na léto a takový bývá i můj červen… A, i když bude někdy mírně stresující, stále jsou to stresy spojené hlavně s nadcházejícím létem… Tudíž (alespoň pro mě) jsou svým způsobem motivující :-)




         Krásný červen všem!

23. května 2017

O kroužek plavání

          jsme si s naší mladší dcerou obohatily náš týdenní program :-) Tedy, ten kroužek je pro dceru, já tam funguji jako jistič a povzbuzovač… Ale i já si přijdu na své, protože kroužek probíhá ve (vypnuté) vířivce s teplotou vody kolem 33°C a, když se plavání protáhne (což se s malými batolaty stane prakticky pokaždé…), tak nám nedočkavci (= ostatní plavci) vířivku na minutu přesně zapnou… A nám (= matkám) to samozřejmě nevadí :-) Protože po ránu se doprobudit a protáhnout v bazénku s teplou vodou, zakončit to chvilkovým lenošením ve vířivce a to celé ještě doma doladit čerstvým šálkem kafe, je někdy opravdu k nezaplacení…

Kafíčko po plavání... dcera spinká po "sportování"
Dětské botky od české firmy Coqui jsem si oblíbila... Mají pěkný design
a dcera v nich vypadá prčovně :-)
Nutno však dodat, že jsou spíše na širší nožičky... 
       
         Nicméně uznávám, že moje pocity z této akce mohou být zkreslené tím, že naše mladší vodu miluje a tudíž nemám problém ji do vody vůbec dostat. Jen, co k bazénku přijdeme, už by se do něj vrhla nejraději hlava nehlava a já mám spíš problém ji udržet, jak chce být najednou všude a všechno si vyzkoušet... To, že si naše mladší dokáže plavání tak krásně užít, má celou dobu úsměv na tváři a nechává se blaženě vozit po zádíčkách po vodě, je vlastně pro mě další bod ve prospěch kroužku plavání. A když se k tomu ještě připočte ten delší spánek (ne můj, ale dceřin) po náročnější sportovní aktivitě, tak to pro mě znamená, že kromě dopoledne ve vířivce, mám i volnější odpoledne… A protože dcera se zase vyřádí ve vodě, užije si čvachtání, skluzavku a získá nové zkušenosti, tak – jak říkám – obě si přijdeme na své :-)

          A jsem ráda, že ty naše návštěvy bazénu probíhají tak, jak jsem to právě popsala… protože v opačném případě si umím představit, že by to bylo peklo pro všechny… Už jen se ráno načas vypravit, se rovná často sportovnímu výkonu (pochytat plavky, ručníky, boty, náhradní oblečení… dát někam vysoko tašku, aby balení neprobíhalo stylem - z jedné strany já do tašky házím z druhé dcera vyhazuje…), navíc ještě s vědomím, že kroužek trvá jen půlhodinku a tudíž i malé zpoždění nám může zkrátit lekci klidně o půlku... A potom po příchodu na bazén další kolečko – odvézt kočár, přezout a převléct sebe i nedočkavé dítě… a pokud potomek už ví, co ho čeká a netěší se, tak je každá z těchto příprav skoro nekončící boj. A, když už se pak dojde k bazénu, kam se dítěti nechce, tak už to bývá docela slušný zápas… Naštěstí jsem si tohle na vlastní kůži zažít nemusela (klepu na dřevo), ale naše starší mi dávala pocítit jen malinký zlomek tohoto vypětí. Plavání sice naši starší taky bavilo, proto jsme u toho vytrvali i s ní - jenže problém trochu byl, že byla (a stále je) hodně opatrná a trvalo ji hodně dlouho než si „zanalyzovala“ situaci. Takže přemluvit ji, aby se nechala vůbec vnést do bazénku, nám ze začátku kurzu trvalo skoro půlku dané lekce… Nakonec ale, když už si situaci dostatečně zanalyzovala a uznala, že nám dovolí ji naučit plavat, chodila na kroužek ráda (ale do nadšenosti naší mladší měla tedy – teď při pohledu zpětně – hodně daleko…).

         Faktem ale je, že plavat se nenaučila. Sama nevím, jestli se dá na těchto lekcích (jednou týdně) u tak malých dětí (batolat) vůbec naučit nějak částečně plavat nebo pochytit alespoň nějaké základy. To, že se k tomu naše starší nedopracovala, jsem brala spíše jako průvodní znak jejího temperamentu - Sofi si jde na všechno a za všech okolností prostě po svém a i k plnění pokynů lektorky se tehdy moc neměla, většina lekcí byla tak hlavně improvizací :-) Trochu jsem tedy teď zvědavá, jak na tom po skončení kroužku bude naše mladší, protože její přístup je úplně odlišný – všechno podle pokynů zkouší, zapojuje se…

          Ale myslím si, že i kdyby si základy plavání a nějaké širší plavací dovednosti neodnesla, mají podobné plavací kurzy pro batolata (i kojence) smysl. Kroužky probíhají nenásilně, takže i když se některému prtěti do vody opravdu nechce a dává to vší hlasitostí najevo, tak není násilím nuceno. Spíše se snaží být formou hry nějak vtaženo do dění v kurzu a pokud ani to nevyjde, tak hold ostatní začínající plaváčky pozoruje z kraje bazénku a doufá se, že se po pár lekcích a nenápadném přimlouvání osmělí :-) Děti si tak ale obecně nenásilně zvyknou na pobyt ve vodě, pochopí nějaké základní principy, jak to v té vodě vlastně chodí (= co si mohou ve vodě dovolit a co už ve vodě prostě nejde), zjistí, že i ve vodě se dá různě blbnout… a prý se mají naučit i potopit a vydržet chvíli pod vodou. A nakonec by si měli děti po kurzu připadat ve vodě jistější – což bych řekla, že se u obou našich holek povedlo :-)

A já už se těším zase na dopolední vířivku, následné kafíčko a klidné odpoledne... :-)   

Po "sportovním" dopoledni se už odpoledne dcera věnuje spíše klidnějším intelektuálním aktivitám...



17. května 2017

Kdyby tak den měl víc hodin

          jsem si za poslední dva týdny přála poměrně často. Nějak se na mě zase všechno sesypalo v rozmezí pár dnů a já už jen řešila, na co se vrhnout dřív… Sice se nedělo nic hrozného, spíše se najednou potřebovalo zařídit několik věcí současně… A přestože se to tak občas sejde, jsem si na tyto chaotické momenty stále nezvykla a nemám je prostě ráda. Nemám ráda, když jedu několik dní za sebou v kuse bez toho, abych měla chvilku pro sebe, abych si mohla na chvíli sednout ke kávě a třeba jen tak koukat kolem sebe a srovnávat si myšlenky, jen tak si listovat časopisem nebo si zajít na návštěvu na blogy a kouknout se kde co nového a nechat se třeba inspirovat… Prostě mi v takových dnech chybí mít alespoň hodinku, kdy si můžu dělat, co chci a nikdo a nic na mě nespěchá…

          V těchto uspěchaných dnech se taky většinu času těším na chvíle, kdy bude všechno hotovo (bude-li to někdy?) a budu moci zase využít chvíle, kdy mladší dcera spí, k mojí oblíbené kávové siestě :-) A především se v těch hektických dnech už nedočkavě těším na dovolenou, kde nebudu muset pár dní dělat pořád něco kolem domu, pořád něco neodkladného shánět (momentálně chybějící větší oblečení a boty do jarně/letní garderoby holek), prát, bojovat s narůstající kupou nevyžehleného prádla (navíc mám dojem, že tuhle bitvu snad ani nemůžu vyhrát…) atd. Těším se na to, až si prostě budu moci užívat dny bez větších povinností (doufám) a hlavně se těším na svoji dovolenkovou kávovou chvilku :-)
I když letos zatím nevím, jak to s tím kafem na dovolené vlastně vymyslím… Dokud byla starší dcera mladší :-), tak to bylo celkem jednoduché – po obědě si dcera dala šlofíka a já se uvelebila na balkon s čerstvou kávou, hodila nohy přes druhou židli, prohlížela časopisy (k tomuto účelu přibalené…) a vychutnávala jsem si voňavé kafe, mořské ovzduší a výhled na okolí… Kolikrát jsem si pak říkala, jestli se vlastně těším víc na moře, na cestování nebo na tyto chvilky přímořského nicnedělání :-) Jenže letos… letos to bude složitější. Sofi se před pár měsíci rozhodla, že už je vlastně velká holka, která přes den spát nepotřebuje… Tudíž se trochu obávám, že zatímco si bude odpoledního šlofíka dopřávat naše mladší, já budu muset u čerstvého voňavého šálku kávy s naší starší pročítat Méďu Pusíka, hrát Pexeso nebo stále odpovídat na její dotazy, kdy už se půjdeme zase koupat… No, tak tohle dilema se mi odehrávalo v hlavě, ve chvílích, kdy jsem nevěděla, kam dřív skočit - na druhou stranu mi alespoň to vědomí, že už za pár týdnů bude kafe u moře…, pomáhalo ten shon nějak vydržet.

Jedna z mála chvilek klidu... o to víc jsem si ji užila :-) (Koláč je bezlepkový...)

          Abych si ale jen nestěžovala, tak musím dodat, že těch pár náročných dní smysl mělo… Konečně mi totiž byly doručeny věci do bytu, které jsem si objednala už před pár týdny a nebyly skladem (a bohužel byly všechny dodány právě ve víceméně stejnou dobu), anebo Česká pošta jako obvykle nespěchala s jejich dodáním (což mě zase stálo nepříjemné vyjednávání kdo s koho)… A tak za těch pár dní máme zas o trochu vylepšený dětský pokojík, vyzdobenou terasu květinami (u některých se ale stále snažím o jejich vzkříšení po jejich zážitku s Českou poštou), hotový pozdně-jarní velký úklid, částečně doplněné jarně/letní šatníky a plno ještě drobnějších věcí… A i když nadávám, že jsem se nezastavila, jsem ráda, že je zase několik nových věcí uděláno a mám z nich radost :-)

          A ono i to kafe bylo, jen na něj nebylo moc času. Těšila jsem, že alespoň o víkendu (kdy byly holky u našich) si o přestávkách mezi plněním jednotlivých položek na seznamu (některé rekonstrukční činnosti prostě nejdou dělat s malými dětmi jako se samozvanými pomocníky…) sednu na sluníčko na terasu a vychutnám si svůj voňavý šálek. Jenže člověk míní, počasí mění… A tudíž pokaždé, co jsem si akorát sedla, jsem byla lijákovou přeháňkou (občas dokonce bouřkou) zahnána zase hezky zpátky pod střechu. No, a když si nejde pořádně odpočinout na sluníčku, holky jsou pryč a pracovní seznam je tak dlouhý… tak jsem si z odpočinkového víkendu udělala víkend pracovní, ale aspoň je většina věcí hotová a může nám dělat zase nějakou dobu radost! (No, především vzpamatují-li se ještě nějak ty květiny…) 

Pauza mezi přeháňkami
Po dešti...
A navíc to vypadá, že konečně už snad bude venku opravdu hezky!

8. května 2017

Opět o (dětských) knížkách

          bude dnešní příspěvek… Jednak proto, že psát o knihách mě posledně bavilo :-) a jednak jsem se k nim v posledních dnech zase dostala o něco častěji. A opět díky naší mladší – i když tentokrát ne kvůli tomu, že by si svůj čas krátila jejich vyhazováním z naší knihovničky (i když vzhledem k počasí by se nebylo co divit…), ale protože byla nemocná a musela zůstat pár dní doma. Tak jsme se občas bavily prohlížením dětských knížek a někdy se k nám přidala i naše starší... Nakonec to většinou skončilo tak, že jsem předčítala starší dceři příběhy z jejich oblíbených knih, zatímco mladší (která u této ne-akční aktivity vydrží vždycky jen chvilku) se vrhla na dětskou knihovničku, postupně její obsah vyskládala na zem a v rychlosti si všechno „pročetla“…

          Takže: z knížek pro nejmenší, ze kterých se mi nejlépe četlo oběma holkách a obě u toho dokázaly nějakou dobu vydržet, mám nejraději ty říkadlové s pěknými malovanými obrázky. U nás frčela především známá říkadlová knížečka O veselé mašince, je pěkně ilustrovaná s veršovanými příběhy, pěkně a svižně se čte :-) Sofi ji měla moc ráda - i když musím přiznat, že ona má ráda vláčky a mašinky obecně, takže knížka ji ladila do noty… Naše mladší s ní teprve začíná, tak uvidíme, jak zapůsobí na ni… Já osobně si ji ale taky oblíbila a tím, jak jsem ji ve své době pořád dokola četla naší starší, tak ji umím i zpaměti a cituji z ní na požádání :-)

          Z říkadlových knížeček jsme si ještě oblíbily sérii tří/čtyř knih s nejznámějšími českými říkadly. Každá knížečka obsahuje pár krátkých říkadel jakoby k jednomu ročnímu období a jsou doprovázené pěknými obrázky Adolfa Dudka. Tím, že mají knížky taky pevnou vazbu, se může jejich listování bez obav svěřit i těm malým nenechavým ručičkám – myslím, že i proto je měly holky rády :-) Ani nevím, kterou z těch tří (chybí nám o jaru…) mám nejraději – každá mi pěkně pasuje na právě probíhající období a tak je postupně měním podle měsíců v roce… Tudíž střídám dokola Vařila myšička kašičku, Prší, prší, jen se leje a Pec nám spadla



          Co byl ale celkem boj, tak vybrat pěkně ilustrovanou knížku známých pohádek, která by byla přiměřeně pochopitelná i pro velmi malé děti. V rámci mého nutkání, aby holky znaly i klasické české (cizí) pohádky jsem se jednu dobu prohrabávala knihkupectvími a hledala něco, co splňovalo moje požadavky. Chtěla jsem, aby příběhy byly krátce a jasně sepsány, protože nic neodradí dvou/tří-leté dítě od poslechu víc, než dlouhé rozvláčné příběhy rozepisované na několika stranách, nejlépe ještě složitými frázemi. A už splnění tohoto požadavku vyžadovalo dlouhé hledání… a když jsem k tomu ještě po pár prohlídnutých knížkách přidala ještě požadavek na krásně barevné a jasné obrázky… myslela jsem, že jsem si dala snad nesplnitelný úkol!
          Nicméně, nakonec… po dlouhém hledání jsem našla! Knížku Obrázkové pohádky z vydavatelství BLUG si hned oblíbila i Sofi, která jednu dobu z ní chtěla pořád předčítat. Pohádky jsou krátké, pro každou větu (nebo dvě) z příběhu je zvlášť stránka s jasně namalovaným obrázkem, tudíž i malé děti si dokážou představit, o co tam vlastně jde… a zapojit se do vyprávění. Příběhy jsou sice trochu prokrácené, tudíž nejsou úplně přesné (info pro puntičkáře), ale pro malé děti jsou perfektní. I skladba pohádek splňovala očekávání -  Červená Karkulka, Perníková chaloupka, O budulínkovi, O Sněhurce ad.



          A po čase jsem začala hledat zase pohádkovou knížku, ale už pro (o trochu) větší děti… Chtěla jsem zase nějakou klasiku s obecněji známými lidovými pohádkami. Opět ale pěkné ilustrace, opět spíše kratší příběhy… opět boj. Nakonec se mi ale opět (snad) zadařilo… Líbila se mi Pokladnice pohádek od bratří Grimmů. Příběhy jsou už delší, ale ne předlouhé – soudě podle toho, že tříletá dcera vydržela u čtení jedné pohádky až do konce. Pochopitelně (i pro malé děti) napsané a krásně ilustrované. A obsahují klasické pohádky jako Hrnečku, vař, Locika, O šípkové Růžence, O popelce, Paleček, Žabí princ



          Z naučných knížek o barvách se mi nejvíc líbí svými ilustracemi knížečka Barvy od Lenky Procházkové. Je také ve formě kratších říkadel, ale především každé říkadlo (a tudíž každá dvojstrana) je věnovaná jedné barvičce. Modré moře, bílý sněhulák, Červená karkulka… Na každou barvičku jsou moc krásné obrázky a upřímně řečeno – právě proto se mi tak líbí, moc pěkně barevně vyvedená, hezky se nám ní listovalo.



          No, a nakonec sem musím dát knížky, bez kterých se teď Sofi nikam nehne… Hodně si v poslední době oblíbila sérii knížek Kamilka (možná je to tím, že hrdinka je akorát v jejím věku a asi řeší podobné problémy… :-) ). Každá knížečka má nějaké zaměření a obsahuje čtyři krátké a jednodušeji popsané příběhy vztahující se právě k tomu zaměření. Takže třeba Kamilka a její kamarádi obsahuje kapitoly „Zpátky do školky“, „Kamilka a školní slavnost“ apod. Vyšlo několik sérií, my zatím máme Kamilka a její rodina a Kamilka a zvířátka. A Sofi si podle momentální nálady vždy před spaním volí, ze které se bude číst… Taky jsem jako malá měla „dobrodružné“ příběhy nějaké stejně staré holčičky ráda… prostě jsou to naše holčičí radosti :-)



          Ještě jsem měla připraveno pár dalších knížek, ale docela jsem se rozepsala… Tak abych Vás taky neodradila od dalšího čtení dlouhými a rozvláčnými odstavci vykecáváním se o knihách, tak si je nechám zase na příště. I když trochu doufám, že počasí už dopřeje psaní i o jiných aktivitách, než jen o těch odehrávajících se v teple domova…


Dnešek vypadá celkem slibně…



               

3. května 2017

Občas na chvíli vypadnout

          z důvěrně známého prostředí, ze všedního stereotypu, z toho pořád stejného kolotoče každodenních činností… je jedna z věcí, bez které si rodičovskou „dovolenou“ opravdu neumím představit. Sice se vždycky pakujeme a přesouváme všichni, ale pořád je to lepší, než nejet nikam… a dál mít každý-den-úplně-stejný… Nebo skoro stejný, protože zaměnit jen denní dobu procházky nebo nákupu či vyměnit jednu aktivitu za jinou je pro mě prostě pořád to samé. Já potřebuji změnu úplnou: dýchat jiný vzduch, dělat aktivity, na které doma není z jakéhokoli důvodu prostor, řešit jiné problémy, být prostě v zcela odlišném prostředí a ano – zažít si trochu i toho adrenalinu z přizpůsobení se s dvěma malými dětmi jiným „životním“ podmínkám (i když upřímně řečeno – ten adrenalin začíná už ve chvíli, kdy se celá rodina pakujeme…).

          A mám dojem, že potřebu změnit na chvíli prostředí máme snad v rodině, protože holky jsou z těchto změn evidentně taky nadšené – soudě podle toho, že se většinou chovají jako urvané ze řetězu :-) Najednou mají tolik nových impulzů, že nechtějí o žádný přijít, jsou v jeden moment všude, veselé, rozdováděné a dostat je večer do postele se rovná zapeklitému diplomatickému úkolu... Mají radost z toho, že se mohou proběhnout někde jinde, mít nové zážitky, vidět a zažít si nové věci, prostě získat další zkušenosti… Mám pocit, že kdybychom občas někam neodjeli a trčeli jen doma, tak z nás pomalu vyprchá všechen život - brali bychom bez emocí jeden den za druhým a neměli se na co se pořádně těšit... A upřímně – tohle si neumím představit!

         To je taky důvod, proč mi stojí za to podstupovat to martyrium balení kufrů, nervů na pochodu a časového presu před odjezdem a přežít delší cestu autem s holkama v sedačkách (spíše tedy s tou mladší, starší dcera s dlouhým cestováním problém nemá). Odměnou mi totiž je nejen moje dobití baterek a načerpání energie pro další dny na stereotypní rodičovské „dovolené“, ale taky radost holek z nových zážitků a svým způsobem i pocit, že se tímto holky vlastně učí pohybovat se v novém prostředí a určité míře přizpůsobení se (i když uznávám, že někdy se to prostředí spíš přizpůsobuje jim…). Během roku tak nejčastěji mizíme na pár dní k našim, kteří bydlí dost daleko na to, abych to mohla považovat za změnu prostředí :-) A navíc to má i tu výhodu, že naši jsou ze svých vnuček tak nadšení, že se u nich dcery opravdu nenudí (o to horší je pak dostat je večer do postele…). A tím pádem i já mám trochu oddech už jen tím, že nemusím vymýšlet pořád nějaké aktivity, protože to za mě dělají jiní :-)

Když u prarodičů se najde vždycky něco staro-nového... (nejlépe po mámě a tetě)

          A jednou do roka pak sebereme s manželem veškerou svou odvahu, sesbíráme zbytky své trpělivosti a snažíme se mermomocí držet upouštění svých nervů na uzdě a vydáme se na dovolenou k moři. Sice nás to před odjezdem (a nejspíš bude i během cesty…) stojí ještě větší vypětí fyzických i psychických sil, ale zaměnit ovzduší za to přímořské, sladkou vodu za slanou, vaření za nevaření, pískoviště za pláž… a především vidět, jak si holky užívají tu spoustu vody a písku, jak jsou nadšené z toho, že jsme všichni pohromadě, že se jim skoro celý den věnujeme, že prostě máme všichni volno a nic nemusíme… mně (nám) za to prostě stojí! 



          A přestože se už teď těším (i se Sofi - ta už několik měsíců mluví o tom, že chce k moři…) na léto, mám z toho letos i trochu obavy. Bude to totiž poprvé, co pojedeme s oběma holkama… A jsem především zvědavá na reakci (i z té dlouhé cesty autem) naší mladší. Nezbývá mi než doufat, že se z ní vyklube taky rozená cestovatelka (jako z její starší sestry) a všechno se nějak v pohodě zvládne… protože si opravdu neumím přestavit, že bychom se měli delší dovolené (alespoň jednou do roka) vzdát…

Změnu prostředí (a moře) naše rodina k životu prostě potřebuje! Doufám, že naše mladší v tomto bude táhnout s námi za jeden provaz :-)