29. května 2018

Na kratší nebo delší dovolenou…?

          Tentokrát se sem na blog vracím po trochu delší době, protože jsem na chvíli potřebovala svou pozornost zaměřit spíše na jiné rodinné a "kvalitu života zlepšující" aktivity a události. Povedlo se mi tak alespoň pokročit s několika dalšími (zvelebovacími) úpravami v naší domácnosti, aktivně zvládnout několik akcí ve školce a na dceřiných kroužcích, roztřídit miminkovské oblečení (a posunout ho zase o dům dál…), zvládnout pár menších zdravotních komplikací a především... užít si jednu kratší italskou dovolenou! A právě ta (pro nás) nezvykle krátká a rychlá dovolená, mě stále přiváděla ke srovnávání a přemýšlení, která délka a typ dovolené je tedy vlastně lepší...

          V poslední době se hodně píše o tom, že se lépe odreagujeme a více si i odpočineme během několika kratších výjezdů v roce než během jedné klasické delší dovolené. Mně se tyto „výkřiky“ nikdy moc nezdály, protože sama preferuji spíše tu jednu klasickou delší odpočinkovou dovolenou… Když se nám ale letos konečně podařilo udělat si i to kratší volno (v mém případě tedy od dcer, které s námi poprvé necestovaly…), mohla jsem si v praxi ověřit, jak to s těmi dovolenými vlastně je. A rovnou mohu říct, že alespoň pro mě ty krátké výjezdy lepší rozhodně nejsou! Tedy… díky i za ně a za to občasné vypadnutí z každodennosti :-), ale za tu dlouhou hlavní dovolenou bych je opravdu nevyměnila! A to dokonce i přesto, že na ni jezdíme s dětmi, tak to vlastně ani relax není…

          Delší dovolená (třebaže jen jednou do roka) má pro mě několik nesporných výhod:
  • hlouběji se odreaguji od všední každodennosti, protože se na delší dobu přesunu myšlenkami někam jinam, do (kulturně i přírodně) jiného prostředí a řeším tak i delší čas zcela jiné věci
  • v klidném tempu zvládnu zkombinovat odpočinek s poznáváním dovolenkové lokality
  • památky si mohu nejen v klidu prohlédnout, ale také i nasát často tajuplnou atmosféru místa (a ne až s odstupem doma u fotek…)
  • na ochutnávku místních specialit mám více času a nemusím do sebe natlačit všechno během pár dní :-)
  • mohu si pořádně prošmejdit místní krámky a pečlivě vybrat suvenýry po nás i pro naše blízké
  • a především, protože jsem dýl někde v cizím prostředí, tak ke konci se už dokonce i těším domů :-)

          Nevýhodou ale samozřejmě je, že i když si během takové dovolené naprosto odpočinu, tak za pár týdnů už jsem zase v tom všedním kolotoči… a další dovolená se zdá být tak daleko! Pak je fajn si dopřát i nějaký ten kratší výjezd během roku pro to rychlé dobití baterek a pročištění hlavy. Jen se od něj nesmí očekávat příliš a je třeba se dopředu rozhodnout, jestli bude ten útěk od běžné reality spíše odpočinkový nebo poznávací… Skloubit oboje, jak jsem zjistila, totiž nejde. Podle našeho zvyku "vidět v cílové destinaci toho co nejvíc", jsme vzali tamější památky útokem, čímž nám ale samozřejmě nezbylo už příliš času na odpočinek! :-) Domů jsme se tak vrátili uhoněni a s pocitem, kolik jsme toho nestihli... Na druhou stranu musím uznat, že alespoň psychicky naprosto odreagovaní, protože pro samé řešení toho, co všechno bychom chtěli za každý den stihnout, stresováním se v dlouhých frontách na památky a rychlým přesouváním se z místa na místo, se nám podařilo zcela se odpoutat od běžného každodenního života doma. Prostě najednou byl úplně jiný rytmus dne s úplně jinými (spíše příjemnými) problémy…

          Po této zkušenosti jsem tedy došla k závěru, že pokud má být pro celkový relax těla i mysli lepší spíše těch několik kratších dovolených, je třeba je brát jako hlavně ty odpočinkové... Prostě rezignovat na poznávání většiny místních památek a zajímavostí, ale místo toho jen tak nasávat atmosféru místa. V klidu se projít kolem řeky protékající městem a nějakou chvíli si na jejím břehu na lavičce posedět nebo si líně prošmejdit místní krámky s nejrůznějšími suvenýry či si dopřát dlouhé kafe na nábřeží, večer si pak užít procházku městem za svitu pouličních lamp a vnímat večerní náladu města... Umím si představit, že tyto kratší líné výjezdy do cizích historicky - romantických měst by mě během roku dokázaly pořádně dobít novou energií a pozitivně nakopnout do dalších běžných dní. Jenže… alespoň mě by stejně někde v nitru děsně štvalo, kolik památek mi mezitím uniká a už bych si tak potichu plánovala, jak se na to místo jednou vrátím na delší čas... a všechno si to pořádně prolezu! :-) 





2. března 2018

Kdybych nebyla tak pohodlná…

          Kolik svých snů bych si mohla splnit, kdybych za ta léta tak nezpohodlněla… Nad tím přemýšlím pokaždé, když si čtu o něčem, co mě fascinuje, co bych taky chtěla zažít, umět nebo prostě jen mít… Jenže, jak už to tak bohužel bývá, věci (kupodivu, že…) nepadají samy do klína, ale většinou je pro jejich získání potřeba něco obětovat. A právě s plněním si těch svých snů, k jejichž realizaci je potřeba obětovat kus pohodlí a jistoty, to nevidím zrovna moc optimisticky. A pomalu si tak začínám uvědomovat, že některé sny už asi jen sny zůstanou…
   
Polehku a nezávazně si cestovat
Zdroj: http://www.refinery29.com/
backpacking-full-time-job-experience?
crlt.pid=camp.Vwj1GmUI2PEi&crlt.pid=
camp.PpqDWc5tjjr9
          Článkem v časopise o bezstarostném cestování jen s batohem na zádech moje úvahy o nesplnitelných snech vlastně začaly. Představa, že naházím do batohu pár základních věcí a vydám se jen tak polehku někam do světa, je pro mě fascinující a těžko představitelná zároveň. Fascinuje mě na tom především ta volnost – neomezovat se žádnými termíny, plánem cesty, zabookovaným ubytováním ani jízdenky… prostě jen tak si jít, kam mě to v tu chvíli zrovna táhne. Potichu se procházet krajinou a vesnicemi, kochat se okolní scenerií a nasávat atmosféru daného místa. Odpoutat se tak od běžných starostí a vidět svůj život z nadhledu…

          To kouzlo bezstarostnosti je ale na druhé straně vyvažováno absencí jakékoli jistoty. Neumím si představit, že bych se při svém putování neměla (třeba i několik dní) kde umýt nebo, že bych dokonce musela přespávat i několik nocí někde venku. A i když spaní pod hvězdami může mít své kouzlo, mně to v neznámém prostředí moc bezpečné nepřijde…(o proměnlivosti počasí ani nemluvě). A co teprve, kdyby mi shodou několika špatných okolností někde v půli cesty (daleko za horami a řekami) došly peníze? Mám dojem, že pro takové bezstarostné putování musí i člověk sám jistou dávkou bezstarostnosti a flegmatičnosti oplývat… a to já bohužel postrádám. A tak mi musí stačit plnit si jen své menší cestovatelské sny, u nichž je ta míra sebezapření o dost menší. Třeba taková delší vycházka sopečnou krajinou nebo madeirskými cestami kolem levád, kdy sice taky nevím, jak se z toho druhého konce cesty dostanu zpět na hotel, ale vím celkem jistě, že se na něj nějak dostanu a, že mě tam čeká sprcha…

Naučit se italsky
          Pro italštinu (stejně jako pro celou Itálii) mám slabost a baví mě na ní především ta hlasitost a živelnost, která přitom většinou nikoho nepohoršuje. Dokonce i u nás, když Ital v městské dopravě hlasitě hovoří do telefonu, si (někteří) cestující odpustí odsuzující pohledy (místo toho se jim ve tvářích objeví jen chápavý výraz ve stylu „aha, Ital“)… S myšlenkou naučit se italsky si pohrávám už pěkných pár let, ale pokaždé se objeví něco, co tento můj sen odsune až na „pak“… Ať už to bylo během studií zaměření se na jiný (praktičtější :-)) cizí jazyk nebo teď na rodičovské čistě kvůli nedostatku času a energie. Ale stále věřím, že tu italštinu jednou zvládnu – ale až se přemůžu a občasnou hodinku volna vyměním za biflování se italských slovíček a gramatiky…

Mít kolem sebe spoustu zeleně
          Můj sen o spoustě zelených květin s barevnými lístky, zdravě rostoucích bylinek a keříků zdobících mi domov a terasu se zahradou se začíná asi pomalu přesouvat do škatulky „nesplnitelné sny“. Přestože si dokážu živě představit, jak krásně se musí odpočívat v pečlivě opečovávané zahrádce mezi samými vonícími a zdravými rostlinkami, si taky dokážu živě představit tu práci okolo. A i když bych v tomto případě ráda vyměnila kus svého pohodlí za pohled na zdravou zeleň všude kolem mně, potřebovala bych pro změnu získat pár hodin denně navíc. Přece jen, než se to všechno (a pravidelně!) zalije, pohnojí, přesadí, zastřihne a nevím, co všechno dalšího…, chce to mít dostatek času a taky především na to myslet a nezapomínat (což je můj pravidelný problém…). Kromě toho bych i potřeba mít někoho v záloze, kdo by se o všechnu tu zeleň pečlivě postaral, když jsme zrovna mimo domov (což je můj druhý problém, protože náš poslední delší výjezd pár rostlinek bohužel neustálo). Možná… až se mi v budoucnu podaří vyřešit ty čistě praktické otázky se životem zeleně související, se můj sen o zeleni zase přesune do škatulky „splnitelné“…

Nosit boty s vysokými podpatky
Zdroj: https://cz.pinterest.com/pin/
ASnydh1Fg66trQE4kMn6U_Y1Jidd9DgU-
h0A2tnad6w8_x4tS24Pb3Y/
         Nesplnitelný sen. Co k tomu napsat víc!? :-) Nazout si baleríny nebo podobné „bezpodpatkové“ boty je prostě o tolik pohodlnější a daleko lépe (a estetičtěji!) se v nich dobíhá tramvaj a taky všechny děti prchající na různé strany... Ale uznávám, že vzhledem k mojí výšce by zrovna tento sen měl být povinně na seznamu snů splnitelných. Zatím mi ale přijde výhodnější být raději „za tu malou“, než podivně vrávorat na těch vysokých jehlách a (neúspěšně) se pokoušet vypadat elegantně.
   
Umět si přešít a upravit oblečení
         S touto myšlenkou to mám podobně jako s učením se italsky – pohrávám si s ní už několik let, ale stále se k tomu nemůžu rozhoupat. Přitom by se mi tato schopnost (na rozdíl od italštiny) i velmi hodila, protože je opravdu dost nepříjemné být malé postavy a snažit se koupit si padnoucí oblečení. Nechápu proč, ale naprostá většina oděvů nabízejících obchodními řetězci se snad šije jen na jednu univerzálně vysokou postavu. A tak se my (= malého vzrůstu) rovnou z obchodu vydáváme ke švadlenám, aby nám právě zakoupené oblečení zkrátily, zúžily, přešily či jinak upravily. Kdybych nebyla tak pohodlná a naučila se pracovat se šicím strojem, vyšlo by mě to nejen levněji, ale navíc bych si mohla v budoucnu i něco vymyslet a ušít úplně sama!

          Těch snů – ať už splnitelných či nesplnitelných – mám samozřejmě daleko víc, ale těchto pět mě momentálně nejvíc pálí. A tím víc, že jejich splnitelnost (kromě tedy toho prvního, který je nereálný z vícero důvodů :-)) naráží především jen na mou zpohodlnělost…   



14. února 2018

Taková všední dopoledne (na rodičovské…)

          Trávení všedních dopolední bylo pro mě ze začátku batolecího období starší dcery docela oříšek. Kromě toho, že mi všechna ta dopoledne přišla děsně stejná (a já stereotyp opravdu nerada…), jsem měla pocit, že by to chtělo už i něco víc, než jen chodit ven na hřiště nebo prostě nějak zaplácat ten dopolední čas... K tomu jsem navíc řešila klasické dilema, jak skloubit všechny ty dopolední povinnosti (= dát sebe i domácnost opět do jakžtakž přijatelného stavu, nachystat oběd atd.) a zároveň přitom nějak smysluplně zabavit dceru. A nejlépe ji zároveň zabavit i aktivně, aby se unavila a po obědě usnula, protože její po-obědní spánek pro mě znamenal alespoň chvíli klidu na svoje věci (a třeba i psaní blogu :-)). Prostě mi tehdy chyběl systém…

         Nicméně postupně jsem si (tak trochu metodou pokus-omyl) nějaký systém přece jen vypracovala a dnes – na rodičovské s mladší dcerou – už mám trávení dopolední snad celkem vychytané a ke spokojenosti nás obou (ale uznávám, že není každý den posvícení… jako zrovna dnes!). Ten můj systém v podstatě spočívá v tom, že jsem nám vytvořila několik dopoledních programů, které v týdnu různě podle nálady, počasí a energie obměňuji. A vlastně i tím, že s dcerou nějakou tu hodinku a půl spolu aktivně strávíme při různých činnostech, si pak dcera chvíli vystačí sama a mně vznikne pro změnu zase časový prostor pro onen úklid a nachystání obědu :-).

Jít ven
          Jít se provětrat na vzduch je samozřejmě jedna z možností, jak aktivně strávit dopolední čas.
V jarních a letních měsících je to jednodušší – stačí zajít na nejbližší hřiště nebo vyběhnout ven na zahradu (či terasu) a o zábavu je většinou postaráno. Ovšem horší je to, jakmile se zkrátí dny a venku začne být nevlídně a mokro… Jen tak se toulat po okolí moc nejde, protože holky (alespoň ty moje) si to rychle přeberou tak, že se mají proběhnout a pohrát si… což pro mě pak znamená odpolední praní a čištění všeho bahnem a břečkou zasaženého (tudíž všeho!). Situaci občas zachrání (dostatečná) sněhová nadílka, kdy stačí chytnout boby a vyrazit na nejbližší kopec nebo se alespoň vyřádit ve sněhu. Jenže občas u nás znamená opravdu jen občas!, a tak jít se vyvětrat v zimních měsících většinou skončí jen výletem do obchodu…

Kroužky
          Kroužky pro batolata jsou prima způsob, jak zábavně strávit jedno dopoledne v týdnu (nebo klidně i víc, ale není to zase úplně levná záležitost…). Každopádně já je s holkami měla ráda (psala jsem o nich už tady), protože byly kombinací hned několika aktivit – holky se nejen provětraly a proběhly venku (cestou tam a zpátky), ale ještě si i pohrály s dalšími dětmi a snad si i něco skrze básničky a další interaktivní zábavu odnesly. Navíc já si tím, že chvíli zábavu vymýšlel někdo jiný :-), mohla trochu odpočinout... Nicméně pro nás jsou batolecí kroužky už minulostí, protože i má mladší z této zábavy vyrostla, a tak kroužek nahradí na pár dopolední soukromá školička…

Interaktivní hračky a další pomůcky
          Tak ty jsem si oblíbila hodně! Kolikrát si říkám, jestli práce/hraní si s nimi baví víc mě nebo holky :-) Jejich výhodou je navíc značná různorodost, takže jejich obměnou se dá procvičovat zase jiná dovednost… Některá dopoledne tak máme spíše:
  1. kreativní – modelujeme z plastelíny buď klasicky, co nás napadne, nebo s pomocí různých vykrajovátek, sad a obrázků (dají se sehnat v tradičních papírnictvích). Malujeme pastelkami, voskovkami, barvičkami, případně tím co je zrovna po ruce :-). A oblíbené u nás jsou i vodové omalovánky, knihy a časopisy se samolepkami nebo různé kreativní předpřipravené sady z papírnictví.
  2. čtecí – čteme říkadla nebo jen tak listujeme nejrůznějšími knížkami, ať už jsou magnetické, vyskakovací nebo klasické papírové.
  3. vzdělávací – skládáme puzzle, mozaiky nebo plníme (ehm… tedy hlavně holky) úkoly v časopiscích pro malé děti. Díky těmto časopisům si procvičí barvy, motoriku, postřeh a snad si i rozšíří obzory…
         
         A především časopisy pro malé děti jsou u holek hodně oblíbené a každá má ten svůj :-) Starší se měsíc co měsíc těší na Puntíka, který obsahuje hodně kreativních nápadů, jež ale nejsou nikterak složité. Každé číslo se také věnuje především tomu, co je pro daný čas typické (únorové číslo je především karnevalové) a originální a milou formou vysvětluje a představuje různé události v roce atd.. S mladší dcerou zase občas otevřeme časopis Kutílek, který pro změnu pracuje především s procvičováním pomocí nálepek. A možná i díky tomu vlepování u toho vydrží i ti neposední dvouletí, kteří se tak zároveň učí barvičky a různé poznávání a procvičují postřeh.

          Takto strávená dopoledne u malého dětského stolečku v pokojíku mám hodně ráda a díky tomu, že se dnes v papírnictví a hračkářství dá sehnat plno nejrůznějších propriet a kreativních sad, nám jen tak naštěstí nezevšední... 

Hrací dopoledne
         A nakonec jednou za čas nám dávám i volné dopoledne, protože si myslím, že by se děti měly naučit i umět se zabavit samy. Najít si nebo vymyslet vlastní zábavu, aby rozvíjely svou kreativitu a tvořivost. Je sice pravda, že mě pak stojí část odpoledne ty výplody dceřiné tvořivosti zase poklidit a uvést pokojík opět do původního stavu, ale zároveň kolikrát žasnu, co zas dokázala vymyslet :-). V neposlední řadě jsou pak i tato dopoledne dobrá tehdy, když potřebuji rychle stihnout plno věcí a na zábavu nemám ani myšlenky… Sice pak hrozí, že po obědě dcera neusne, ale v tom případě se dají výše popsané aktivity zařadit v čase jejího obvyklého spánku. A tím, že už i já mám hotovo, se můžu zase na společný čas s dcerou plně soustředit…



          Kombinací těchto aktivit nám tak vznikají celkem rozmanitá (a ne stereotypní) všední dopoledne, která jsou občas i docela zábavná :-) A díky nim nejen většinou stihnu i vyřídit všechny ty dopolední povinnosti (nebo alespoň jejich větší část…), ale také si ta dopoledne zvládneme i spolu smysluplně užít…

22. ledna 2018

Malé děti prostě nemají čas… na hraní!

          Píše se o tom v poslední době snad ve všech lifestylových časopisech a já si ty články o zaneprázdněnosti už i malých dětí pokaždé z jakési zvědavosti čtu a ještě donedávna jsem nad nimi kroutila nevěřícně hlavou. Přišlo mi to až moc nadsazené, nereálné a zkrátka jsem měla dojem, že zase někdo dělá z komára velblouda. No… tak už si to nemyslím! A obzvlášť si to uvědomuji teď v zimním čase, kdy se většina trávení volného času odehrává přece jen pod střechou a v teple. V tomto ročním období nestačí jen vyjít s dětmi ven na nejbližší hřiště, někoho tam potkat a pohrát si (myslím ty děti :-)), ale je třeba se s dalšími rodiči a jejich potomky předem domlouvat na zorganizování návštěvy nebo nějaké společné akce. A během posledních měsíců zjišťuji, že je to opravdu docela oříšek.

          Vyrůstala jsem (asi jako většina z nás) v době, kdy bylo běžné, že jsme si jako děti prakticky každou volnou chvíli hrály s dalšími dětmi z blízkého okolí a o většině víkendů děti z blízkého okolí pro změnu nahradily děti rodinných známých z okolí vzdálenějšího. Nikdo (z dospělých) nám do hraní nezasahoval, neustále nám něco nepodával, nekontroloval. A pravda… kolikrát nás ani nehlídal :-). Ale mělo to své kouzlo, dospělí si povykládali a odpočinuli a my děti se – jak se dnes běžně říká – „socializovaly“ (…ano, dnes si už děti nehrají, ony se socializují!). A začínám si uvědomovat, že v dnešní době už to tak snadné není…,  že si moje holky takové chvíle se svými kamarády užijí jen občas, výjimečně. Protože už ani malé děti dnes nemají na obyčejné hraní čas!

          Najít v zimním období (alespoň mezi našimi známými s malými dětmi) někoho, kdo má volný víkend, začíná být pro mě totiž nadlidský výkon. O několika volných víkendech v měsíci pak ani nemluvě (= na to už se ani neodvažuji zeptat). Většinou se mi dostane jedné ze dvou odpovědí (nepočítám-li tedy nemoci):
  •        „jsme mimo město“ (na lyžování, na horách, na prodloužený víkend, na návštěvě…)
  •           „už něco máme“ (výlet, představení, výstavu, zábavný park, nakupování, setkání se se známýma po dlouhé době, narozeninovou party, karneval, den otevřených dveří, otevírání čehokoli, kurz čehokoli…)

          Zvláště druhá odpověď mě ze začátku kolikrát „šokovala“, ale tehdy ještě proto, že jsem o dané akci (často navíc v okolí) ani neměla tušení :-) Abych tedy nevypadala jako ignorant a matka, která připravuje děti o tolik“ zážitků, jsem si ten Facebook (= zdroj informací o akcích) taky založila a samozřejmě vlezla hned do příslušných skupin informujících o tom, co kdy kde se bude dít. A netrvalo dlouho a Facebook mi otevřel oči… jen trochu jinak. Brzy jsem zjistila, že snad každý den se pořádá nějaká akce, představení nebo výstava pro děti. Kdo nechce sedět doma, stačí zapnout Facebook a může si naplánovat program v podstatě od pondělí do neděle. Navíc když se vám nabízí tolik nejrůznějších aktivit, které ještě většinou vypadají tak lákavě, je těžké jim odolat… A právě někde mezi tím probíráním se nejrozmanitějšími nabídkami pro děti a jejich tříděním, co by se nám mohlo líbit, mi to docvaklo :-) Když budeme taky obrážet víkend co víkend kdejakou akci, tak kdy pak budou mít holky čas na „jen tak“ hraní? Kdy zažijí tu nudu, aby musely zapojit svou kreativitu a samy zjistit, co je baví a naplňuje? A i z jiného úhlu pohledu – když se budou každou chvíli něčeho účastnit, užijí si to ještě vůbec? A odnesou si z toho něco, když ten zážitek nebudou mít vlastně ani kdy v sobě zpracovat?

          I když tedy Facebook pro přehled akcí a událostí v okolí používám stále, vybírám jen ty opravdu pro holky zajímavé vzhledem k jejich momentálním zájmům a jen jednou za čas. Vyhýbám se tomu, aby měly naplánovaný celý víkend, protože bych chtěla, aby měly čas si i jen tak pohrát doma nebo venku, aby si odpočinuly od školky a hlavně, aby měly kdy všechny ty zážitky (ze školky, z kroužků, z předešlých akcí) zpracovat. A v neposlední řadě, aby měly čas na to bezstarostné hraní si s kamarády. Jenže… právě ti kamarádi na hraní se staly kamenem úrazu! Můj pohled na volný víkend se mnou totiž asi ostatní nesdílí… A tak, i když naše holky mají kolem sebe dost dětí, se kterými by se dalo pohrát, s žádným z nich si hlubší přátelství nebudují, protože se vlastně skoro nevídají. Leda občas na kroužku nebo právě na nějaké té akci, kde si ale zase samovolně nepohrají, protože se prostě jedná o organizovanou zábavu.

          Holky si proto v tomto ročním čase hrají většinou o víkendech (nejsme-li zrovna mimo město nebo na nějaké té události, že :-)) jen spolu samy. A když si nemají delší dobu s kým pohrát, tak mi nezbývá, než je vzít na nějakou tu akci pro děti. Sice ty děti, které tam poznají, už víckrát neuvidí, ale jsou chvíli aspoň mezi nimi = socializují se, neizolují se! Začínám konečně chápat používání toho termínu socializace dětí – dnes už se na budování hlubšího kamarádství mezi dětmi asi nehraje, a tak kamarádství nahradila ona socializace mezi vrstevníky… (Alespoň se zatím ještě děti mohou potkávat ve školkách, kde je snad pro kamarádství ještě místo a čas. Ovšem… jen do odpoledne, pak už jsou na rozvrhu zase kroužky!)

          A i když chápu, že všestranný rozvoj dětí je dnes žádaný a obecně prospěšný, přijde mi také prospěšné nechat (zvláště malé) děti si i samostatně vytvářet svá přátelství. Ale na to by potřebovaly mít častěji „ve svých diářích“ volno. A hold… Facebook nabídku volných chvil na hraní si s kamarády zatím nikomu nepřipomíná…

Zdroj: Pinterest (http://blulilly.tumblr.com/post/105636648738)

10. ledna 2018

O novém začátku (a o tomto blogu)…



          Dnešní příspěvek o roce minulém a o začátku roku letošního jsem chtěla psát (samozřejmě) o pár dní dřív, nicméně se zatím zdá, že nový rok se rozhodl pokračovat ve šlépějích roku odcházejícího – a tak mě opět skolila nemoc. A když už je tedy ten nový rok – nový začátek, tak jsem si řekla, že to s tou nemocí zkusím tentokrát i já jinak – nově. Loni jsem jela v módu „nemám čas polehávat s každou nemocí“ a výsledkem byla neustále se vracející zdravotní indispozice (i když vzhledem k tomu neustále šedivému a pochmutnému podzimně-zimnímu počasí, kdoví jestli to bylo jen tím, že…). Letos to zkouším tedy opravdu vyležet… A popravdě řečeno, po těch všech vánočních přípravách se mi ten odpočinek (i s evidentním důvodem) celkem hodí :-) Konečně si můžu udělat takové svoje druhé „Vánoce“, kdy se s teplým čajem, dekou a knihou (od Ježíška samozřejmě) můžu natáhnout do svého koutku gauče. Zapálit si pár svíček (pro ten Hygge pocit…) a do aromalampy nakapat citron nebo eukalyptus (příp. levanduli) a užívat si ty dlouhé zimní večery… Holky se zdají být po Vánocích taky nějaké unavené (nebo je to tím vyčerpávajícím počasím?), protože mi to zatím tolerují.

           Ale zpět k tomu, o čem jsem dnes chtěla psát. Na přelomu roku si pokaždé rekapituluji, jaký byl ten rok právě se loučící a zároveň si už představuji, co mě asi čeká (a občas nemine) rok následující a začínám si taky už plánovat co, kdy a jak :-). K loňskému roku obecně můžu říct, že naštěstí nebyl nijak dramatický (oproti roku 2016 to byla v podstatě – až na pár menších komplikací a nepříjemností – vlastně taková klidnější procházka), na druhou stranu nebyl ani nijak zvlášť „růžový“ – řekla bych, že prostě „byl“. Věci šly svým někdy více někdy méně příjemným tempem a směrem, ale aspoň nevyžadovaly jakékoli vypětí sil (možná měl být loňský rok trochu odpočinek po tom jemu předešlém?). I když… je pravda, že ke konci roku jsem se trochu už přibližovala k vypětí sil fyzických – jak rok plynul, nabíral na sebe stále víc a víc povinností a věcí k řešení, a tím pádem čas na relax se stále odsouval „až na pak“…  Nakonec jsem si to pravděpodobně vybrala těmi (skoro neustálými) nemocemi v poslední čtvrtině roku!

          V jedné věci byl ale pro mě uplynulý rok přínosný – konečně jsem začala zase víc psát, systematičtěji se věnovat tomuto blogu a i díky psaní příspěvků se nejen odreagovávat od každodenních povinností ale také zkoušet si i různá témata. Vím, že v posledních měsících to tady na blogu vypadalo s frekvencí psaní příspěvků všelijak :-), ale bylo to dáno několika komplikacemi:
  •            Nedostatek času. Blog jsem si zakládala především proto, že jsem chtěla psát… procvičit se v jiném stylu psaní, realizovat se a také se odreagovat vypsáním se. Jenže napsat trochu delší text, který má „hlavu a patu“ a je (snad) i dobře čtivý :-), zabere prostě svůj čas. A ten já zvláště v druhé půli roku přestávala mít, především už jsem nezvládala si najít pár hodin na psaní týden co týden. Totiž… naše mladší dcera už zase tak malá není a kromě toho, že vyžaduje víc pozornosti, je s ní už i možné víc věcí podnikat (vyrábět, rozvíjet dovednosti…) a protože i naše dcera starší už je taky starší (kupodivu, že :-)), začíná mít svoje koníčky – a tak bylo občas kumšt to vše časově skloubit. Do toho se u nás od podzimu zabydlely nejrůznější nemoci nás všech a navíc se i sešlo několik důležitějších větších rodinných akcí… Dostat se pak k odreagování se na blogu se mi nedařilo (i dostat se na internet vyžadovalo urvat si čas pro sebe). Mohla jsem sice na blog hodit občas jen pár fotek a k nim popisek, ale jednak mám blog především kvůli potřebě sem tam něco napsat a pak to také ještě naráželo na problém se zaměřením blogu…
  •       Zaměření blogu. Když jsem předloni přemýšlela, o čem bych vlastně chtěla a mohla psát, měla jsem trochu problém… O svém oboru jsem psát nechtěla, protože mi to nepřišlo jako vhodné téma pro blog a pro relax :-) Zkusila jsem tedy začít psát taky jeden z takových těch lifestyle blogů, které ráda sleduji (a jejichž autorky obdivuji :-)). A popravdě mě to i bavilo, jenže jsem brzy narazila na svůj blok… soukromí. Nejsem typ člověka, který rád veřejně zaznamenává svůj život a domácnost, prostě mám ráda svoje soukromí. No… a když se o slovo začne hlásit cenzura (i ta vlastní), tak už nejde uvolněně psát. Nevadí mi na blog občas něco hodit z mého života, když se to hodí i k tématu… ale necítila bych se dobře, postavit na tom právě celý blog.

          A tak jsem se na přelomu roku dostala na několik křižovatek, na nichž bych se měla rozhodnout, jakou cestou se dál vydám. Jednou křižovatkou je právě tento blog, na který bych chtěla určitě přispívat dál, protože – i když jsem na něj v posledních měsících psala spíše sporadicky – bavil mě :-) a taky mě bavilo hledat ten svůj směr… A zatím to vypadá, že se pro letošek přesunu spíše od zaznamenávání svého života k zaznamenávání toho, co právě řeším nebo se mi honí hlavou…

          V tomto roce mě taky čeká několik změn, především mi bude už (to to uteklo) končit rodičovská „dovolená“ a do školky (i když zatím jen do malé soukromé školičky) bude nastupovat i naše mladší dcera. A obojí se může a pravděpodobně i projeví na blogu. Možná v tématech, možná v čase a prostoru, který mu budu moci věnovat… To v tuto chvíli nevím. A sama jsem zvědavá, jak na tom na konci letošního roku budu já i můj blog :-)

Takové "krásné" počasí posledních týdnů...

Dodatečně Vám přeji do toho už letošního roku hodně pohodových chvil s šálkem dobré kávy (nebo čaje... či co je každému libo :-) ), zdraví a normálního (= příjemnějšího) počasí!


  


11. prosince 2017

Kouzlo předvánočního času

          Po roce mi opět dělají každodenní společnost skořicově (jablečně, vanilkově, po perníku…) vonící a zlatavě plápolající svíčky na všech možných místech v domě, postupně stále častěji přehrávané (či zpívané) vánoční koledy a červená hvězda v okně zářící do dáli... Naše holky bývají často nalepené u malého okýnka na schodech, skrze něhož oproti oranžovému světlu pouliční lampy pozorují padající sněhové vločky (ehm… spíše občas, když i u nás konečně sněží). Starší dcera každou chvíli počítá zapálené svíčky na adventním věnci a neustále mě přesvědčuje, že už je čas zapálit i tu svíčku další. A taky se často chodí ptát, jestli ji Ježíšek donese ty její vysněné (a pro něj do dopisu namalované) dárky… Po roce je tady zase předvánoční čas :-)

          Tohle období před Vánoci dokáže být kouzelné, a obzvláště v domácnosti s malými dětmi. Ony si ho dokážou ještě tak dětsky nevinně naplno prožít a mít radost z každé další události a aktivity, kterých je v tom adventním čase nepočítaně. A tím vlastně nutí i nás (= dospěláky), abychom to také všechno intenzivně prožívali s nimi. Díky dětem nám neunikne žádné sněžení, žádná světýlka v okolí, každá nová vánoční ozdoba se neobejde bez důkladného prozkoumání, z rozsvěcovaní světýlek v okně se stává pomalu ceremoniál a opět se učíme už zapomenuté sloky vánočních koled…  A upřímně, já jsem za to ráda. Někdy v tom předvánočním shonu není čas (a občas ani chuť) si všechny ty milé věci provázející toto období v roce uvědomit a děti nás alespoň na chvíli dokážou přepnout z těch roztěkaných čistě praktických myšlenek znovu do toho nehmotného prožitkového světa… Ale aby to nebylo jen na dětech, je fajn si držet i pár vlastních předvánočních zvyků, při kterých dokážeme na chvíli zapomenout na ten předvánoční spěch a jež nás pocitově navnadí na ten přicházející vánoční čas. A mohou to být třeba i tady ty moje: 
  
Pečení cukroví
          Můj oblíbený předvánoční zvyk, který mi však působí i každoroční stres… Na začátku pokaždé stojí má naivní (ale krásná) představa, jak si to pečení letos s holkami užijeme, a když pak ještě začnu listovat kuchařkami, tak mi tužka na můj seznam cukroví k těm ověřeným receptům pořád připisuje recepty další a další… No, a pak přijde realita :-) Brzy se ukáže, že kromě pečení je potřeba v tom předvánočním čase stihnout i plno dalších aktivit a tudíž mi na pečení tolik času nezbývá… a ten můj seznam se sepsaným cukrovím je stále dlouhý a nutí mě všechno to upéct! K tomu mě pohání navíc i můj vnitřní pocit, že svátky si opravdověji prožiji spíše s domácím cukrovím než s tím kupovaným, ke kterému prostě nemám vztah :-). A i když na to kupované sice taky dojde, snažím se, aby bylo jen jako menší doplněk k tomu hlavnímu, domácímu... Nejenže si víc vychutnám (s pocitem – snad dobře – odvedené práce) cukroví, se kterým jsem se sama piplala, ale taky… kdy jindy dostane domácnost větší předvánoční nádech než ve chvílích, kdy se kuchyní line vůně čerstvě upečeného cukroví, ve vzduchu je cítit pomeranč, citron, skořice, med, ořechy… 

Adventní trhy
          Mají své kouzlo a bez jejich návštěvy si adventní čas neumím představit – tolik vánočních vůní, chutí, barev a nejrůznějších výrobků na jednom místě… a většinou na nich panuje příjemně milá nálada. Každý rok se chodíme dívat s holkami na trhy u nás ve městě, někdy (když zrovna náhodou nespěchám) se jimi i ráda jen tak procházím sama a nasávám do sebe tu předvánoční atmosféru. Holky pokaždé obdivují velký nazdobený svítící strom a dřevěný betlém, nejvíc času však stráví u ohrádky s živými zvířaty a samozřejmě jízdou v dětském vánočním vláčku (z něhož se jim trhy evidentně pozorují nejlíp…). A já, i když kvůli dietě většinou nemůžu nic z těch lákavých vánočních specialit ochutnat, zase ráda prozkoumám alespoň očima nejrůznější vánoční výrobky a vymoženosti ve stáncích, abych nakonec jako vždy neodolala a nějakou drobnost si domů přinesla… kromě tedy té vánoční atmosféry :-)

Adventní svícen
          Adventní čas se mi už od dětství spojuje s tím klasickým kulatým adventním svícnem vyrobeným ze smrkových větviček, na němž jsou kromě ozdob napíchnuté čtyři svíce. A přestože i některé moderní varianty adventních svícnů vypadají hezky, k tomu klasickému kulatému mám prostě zvláštní vztah – s ním se mi pojí Vánoce a vybavuje se mi ten prožitek očekávání vánočního období. Proto, i když se dají v dnešní době sehnat moderní pěkné věnce, si jdu každý rok na větvičky a část jednoho odpoledne věnuji omotávání toho polystyrenového kola a následnému zdobení. Navíc se této mé tradice účastní už i má starší dcera, která si zase užívá ten pocit, že je u výroby něčeho „důležitého“ a pečlivě vybírá ozdobičky :-). A každou adventní neděli si pak společně zapálíme další svíčku (… čímž si dcera i odpočítává příchod Ježíška).

Dětské vánoční knížky
          Jako dítě jsem v předvánočním čase vždy vytahovala jednu svoji oblíbenou a pěkně ilustrovanou vánoční knihu, v níž jsem si ráda četla – k vánočnímu času prostě patří vánoční příběhy. Knihu mám dosud a čekám, až k ní dorostou i holky, abych si v ní zase mohla číst :-) Zatím si jen každý rok prohlížíme vánoční knížku s říkadly (nebo spíše koledami), která je pěkně malovaná, a nad níž debatujeme nad přicházejícími Vánoci. A já – vedle toho – každý rok (možná jsem o tom psala už loni) hledám nějakou srdcovou vánoční knížku i pro holky. Takovou, která bude krásně ilustrovaná, s nepříliš komplikovanými a kratšími příběhy, které se dají číst stále dokola a jež ve čtenáři navodí ten pocit kouzelného času. A popravdě řečeno, je docela kumšt něco najít! I když... nedávno dcera dostala knížku Louskáček a zatím je z ní nadšená a neustále z ní chce předčítat, tak možná si svoji vánoční knížku už našla…

Úklid
          Zní to šíleně… ale předvánočního úklidu se nevzdám :-) Do následného nového roku chci pokaždé vstoupit „s čistým štítem“, resp. s čistými všemi kouty v domě. Řečeno metaforicky – kdybych neměla všude uklizeno, měla bych pocit, že není ve starém roce vše uzavřeno a do nového roku si nesu břímě na zádech :-). Z toho důvodu se můj prosinec vyznačuje smejčením všude po domě… A samozřejmě mé uklízecí mánii neuniknou ani již nefunkční a staré věci, se kterými se nekompromisně loučím. Nejde však jen o pocit „čistého vstupu“ do nového roku, ale i o prožitek samotných vánočních svátků. Jak bych mohla pociťovat sváteční náladu, kdybychom všichni seděli sice u nazdobeného vánočního stromečku a v nazdobené domácnosti, ale přitom bych věděla, že je někde binec? Pak by tomu výjimečnému období prostě něco chybělo…   
     
Světýlka a vánoční výzdoba
          Těžko necítit zvláštnost přicházejícího období, když to ze všech stran na člověka bliká, svítí a bije do očí… A i když občas kýčovitě, k Vánocům světýlka a nejrůznější dekorace všude možně patří. Kromě toho je to i pěkný způsob, jak si zpříjemnit to období nejkratších dní v roce. Trochu si tu „neustálou“ tmu rozsvítit a rozveselit. A aspoň jednou v roce si pořádně vyzdobit to své bydlení!


          A nesmím samozřejmě zapomenout na svůj diář, který mi právě v předvánočním čase dělá každodenního společníka a jehož prosincové stránky jsou hustě popsány. Bez něj bych to všechno prostě nedala. Přece jen celý ten adventní čas je občas docela slušný chaos. V rozmezí pár týdnů je třeba nachystat a zařídit plno věcí a diář mi v tom všem chaosu poskytuje alespoň nějaký řád. Bez jasně rozepsaných dní bych se v tom zmatku okolo nadobro ztratila a všechno bylo by hotové jen z části (pokud vůbec)… A (nejen) proto si každý rok od Ježíška přeji diář na další rok :-)

A vám všem přeji příjemně a naplno prožitý předvánoční čas!

21. listopadu 2017

Líná listopadová odpoledne

          Abych pravdu řekla, listopadové víkendy trávívám raději v teple svého domova než lítáním někde po venku. Jelikož bývá po většinu tohoto pozdně podzimního měsíce venku spíše sychravo, mlhavo, chladno a navíc je to všechno ještě občas i doplněno smogem, tak mě to ven prostě netáhne. Kdyby záleželo jen na mne, trávila bych nejraději to listopadové čekání na adventní čas jen hezky zavřená v teple domova a to nepříjemně chladivé a větrné počasí pozorovala pouze zpoza okna. Taková líná listopadová odpoledne si umím krásně představit – upekla bych něco dobrého, vychutnala si to následně u toho mého šálku kávy :-), četla knížku, brouzdala po internetu a hledala inspiraci na pomalu se blížící vánoční čas, přemýšlela nad vánočním cukrovím a dekoracemi, listovala časopisy…

          Jenže… i když já bych si takový propršený víkend náramně užila, moje holky by už z něj tak odvázané určitě nebyly. Prostě listopad-nelistopad, sychravo-nesychravo… aktivní zábava musí být! Doma by sice vydržely (což o to), ale umím si taky docela živě představit, jak by pak vypadal jejich pokojíček v pondělí (navíc ještě po prodlouženém víkendu…). Jako většina dětí se i ty naše potřebují prostě každý den vyřádit a setřepat ze sebe všechnu přebytečnou energii, a to bez ohledu na počasí a moji línou náladu. A jen tak klidným hraním ony dvě spolu se evidentně nevyřádí… nebo vyřádí, ale to už pak není klidné hraní (jak už jsem párkrát zjistila…). Mám tudíž dvě možnosti – buď překonat svoji listopadovou lenost a jít s nimi někam ven i do toho nečasu a zároveň se rovnou smířit s tím, že po příchodu zpět budu prát zabahněné šusťáky, umývat zablácené boty a vytírat chodbu... Anebo v lepším případě s nimi alespoň zajít třeba někam na návštěvu nebo výstavu – což sice ve větším městě není (naštěstí) problém, ale ani jedna aktivita mojí představě o líném odpoledni neodpovídá… Chci-li si aspoň část studeného listopadového víkendu užít v teplé atmosféře svého domova, musím přistoupit ke druhé možnosti – vymyslet jim nějakou aktivitu doma a to tak, abychom z toho něco měli všichni :-)


          V tomto ohledu je to nevlídné listopadové počasí ideální, protože těm domácím aktivitám dává takové zvláštně příjemně-útulné kouzlo. Venku je škaredě, šedivo, doma je hezky, útulno… Při takovém počasí za oknem má člověk kolikrát až nutkání si něco dobrého upéct pro zahřátí a taky pro tu vůni čerstvě upečeného moučníku, prostě pro ten pocit „tepla domova“… A i naši starší dceru nebylo třeba do pečení nějak zvlášť nutit, i když (popravdě řečeno) čokoládové muffiny u ní zaberou vždycky :-) Recept je to navíc jednoduchý, tak kromě odměřování a podávání přísad není vlastně ani moje asistence prakticky potřeba. Muffinky už zvládne skoro sama… Kromě pečení se dá ten listopadový volný čas využít ještě k jedné klidné aktivitě, kterou má většina dětí ráda – psaní Ježíškovi :-) Tudíž mezitím, co se nám muffinky pekly, holky kreslily dopis pro Ježíška...  Je sice pravda, že až tak líné odpoledne to pro mě sice nebylo, protože kromě asistence u pečení byla potřeba moje asistence i u vytváření dopisu Ježíškovi („aby přání byla jasně poznat“), ale aspoň jsem nemusela vytáhnout paty z domu a ještě jsem si k té kávě mohla zakousnout i čokoládové muffiny :-)



          Pro líná listopadová odpoledne udělají ale také dobrou službu i kreativní časopisy pro malé děti. Holky (tedy zatím spíše ta starší) se u nich zabaví, něco si vytvoří a snad si z času stráveného nad plněním úkolu odnesou i nějaký nový poznatek. U nás teď vede časopis Puntík – nevím, jestli je to nový časopis nebo je na trhu už delší dobu, my ho objevily teď. Holkám se líbí zajímavé nápady a mně zase vyhovuje kromě originality i tím, že je výroba her a různých cvičení snadno proveditelná (dokonce i z věcí, co máme většinou doma :-) ). A po čase věnovaném aktivitě s holkami se dá i hezky (a bez výčitek) vymluvit na to, že teď je zase potřeba mít chvíli i pro sebe... Dopřát si tak po všech těch předešlých aktivitám v kruhu rodinném alespoň chvilkovou iluzi líného listopadového odpoledne…