25. dubna 2017

Ve své knihovničce

          máme snad všichni pár knížek, na které nedáme dopustit, a které odolávají i našim občasným redukčním náletům, když už police praskají ve švech. Většinou jde o ty knihy, které nás nějakým způsobem ovlivnily, „otevřely nám oči“ nebo se prostě jen staly naší srdeční záležitostí… Proto i já, když jsem u někoho na návštěvě, začnu dřív nebo později prozkoumávat jeho knihovnu. Podle titulů v knihovničce se dá poznat nejen, o co se její majitel zajímá, ale trochu i odhadnout, jaký vlastně je :-) A kromě toho je cizí knihovnička i dobrým zdrojem inspirace a taky… se na ni pěkně kouká :-) A nejraději mám, když knížky v ní hýří barvami! Možná se o hodně ochuzuji, ale mě prostě musí kniha zaujmout svým obsahem i vzhledem – když jedno nebo druhé pokulhává, tak i můj požitek z ní je takový omezený…

          Nad knihami jsem přemýšlela zrovna nedávno, když se nám naše mladší dcera vrhla na knihovnu a jala se z ní vyhazovat hezky postupně – ale za to značně energicky – všechny knížky. Když jsme ji v tom zabránili, tak svoji energii přesunula jinam – knížky, co už stihla z knihovničky vyhodit, se chystala zase hezky postupně a stejně energicky cupovat (asi na kousíčky… to už se naštěstí nedozvíme, protože jsme ji včas přesunuli na opačnou stranu pokoje). Na druhou stranu trochu ji chápu - co má dělat, když venku pořád prší, sněží nebo kdoví co všechno padá, a všechny svoje hračky i kuchyňské pomocníky už stihla za těch několik dní třikrát obejít, že…

Tak tohle aprílové počasí svádělo naši mladší k nepleše s knihami... No, není se co divit...

          Nicméně v té její „knižní hře“ bylo několik knih, na jejichž záchranu jsem se vrhla jako první, protože jejich zničení by mi bylo obzvlášť líto. Takže, ať to tady nezahltím knihami, vybrala jsem pár, které patří mezi mé oblíbence :-) A, u které jiné knihy začít, než u Dětí z Bullerbynu od A. Lindgrenové. Neznám snad nikoho, kdo by ji neměl mezi svými nejoblíbenějšími dětskými knihami. Podle mého v ní autorka krásně vystihla vysněný život snad každého dítěte – volnost, vylomeniny, legrace, důvěrní přátelé a prostředí, které dokáže zvědavé děti stále něčím překvapovat. A tím, že každý z těch šesti kamarádů se svou povahou trochu odlišoval od těch ostatních se dokázala i většina malých čtenářů v některé z postav knížky najít… A o to to pak bylo lepší čtení :-)

          Další tituly, které si nenechám jen tak nenechavýma ručičkama zničit, jsou ty, které popisují zase můj osobní snový život :-) A, jak už bylo patrné z mých minulých příspěvků, tak jsou to ty, co umí krásně a nakažlivě vystihnout ten italský požitkářský způsob života… Při čtení těchto knížek se dokážu přenést do Itálie a představovat si, jak si život užívám, nestresuji se, pěstuji si bylinky, zkouším nejrůznější recepty a kochám se výhledy na zvlněnou krajinu (a sem tam na jezero, vinice, cypřiše…). No, nádhera a odpočinek k tomu…


                  
          Pak jsou to dvě knížky o (převážně psychickém) vývoji malých dětí od H. Karpa, které mi nejen hodně pomohly (neříkám ale, že vyřešily všechno…), a které bych si chtěla uchovat i do budoucna. H. Karp v nich čtivou a vtipnou formou vysvětluje některé zákonitosti v chování a myšlení malých dětí a alespoň mně tyto knížky pomohly pár „nepochopitelných“ věcí pochopit. Karp se věnuje v knihách především problému koliky u miminek a u batolat zase období vzdoru – a vzhledem k tomu, že jsem si ve své době „užila“ obojího, jsem z knih čerpala i rady „jak to zvládnout“. I když nutno podotknout, že ne všechny rady byly v praxi proveditelné :-) Nicméně za mě jsou to jedny z nejvíce informačně přínosných knih o psychice (/mentálním vývoji) miminek a malých dětí.



         A nakonec tu mám dvě dětské knížky holek, které jsem si ale pro jejich pěkné a jednoduché provedení oblíbila i já. Příběhy Bambulína a Berunky jsou moc pěkně ilustrované, přehledné, a tak nějak hezky dětsky napsané… Jsou to spíše jednodušší příběhy, takže se hodí více pro děti do dvou/tří let, ale jsou takové optimistické, problémy i jejich řešení dětsky naivní (holky si oblíbily především kapitolu Den ve školce). A navíc jsou příběhy Bambulína a Berunky teď už dostupné i na YouTube, takže se dají pustit i ve formě animovaného příběhu.



          Tak to byl takový jednodušší výběr z mojí knihovničky… A jestli se počasí brzy zase neumoudří a naše mladší se bude i nadále zabavovat „hrou s knihami“, tak se brzy můžete těšit na další díl o tom, co mi bydlí v knihovně :-)


Snad to aprílové počasí brzy skončí!

17. dubna 2017

Pojetí Velikonoc

          může být i méně tradiční… Tak jako u nás. Na prožívání svátků netradičním způsobem je už tak trochu naše rodina zvyklá, vyšší moc (osud nebo co je každému libo…) nás zkouší nejraději kolem svátků, slavnostních událostí, narozenin atd. Na druhou stranu díky tomu, že jsme si pár těchto „vtípků“ prožili, se z nich už tak nehroutíme – když nejde o život, tak jde o … (též co je každému libo…) :-) Nějak se to „slavení“ zvládne i v skromné verzi… A letos jsem dokonce zjistila, že jsme jakoby postoupili o úroveň výš – protože když nejde o život, tak o něj fakt nejde... a tudíž v rámci možností jedeme v připraveném plánu.

Mladší se vrhla dle očekávání na čokoládová a ta starší.... na vařená! Děti vždycky umí něčím překvapit...

          Velikonoce jsem si plánovala, že proběhnou podobně jako každý rok. O víkendu budeme u našich a v neděli večer se přesuneme zpátky domů, protože na velikonoční pondělí u našich být opravdu nemusím… V posledních letech sice ty tradiční návštěvy, výprasky a štamprle vypité slivovice rapidně ubyly, ale sedět v obýváku a čekat, kdo a s čím se ukáže ve dveřích, potupně se nechat od všech vyšlehat a ještě se povinně „bavit“ a usmívat, mě zrovna moc neláká. Naštěstí mohu posledních pár let prchnout do anonymity velkoměsta, kde nás s pomlázkou obejde nanejvýš pár příbuzných… A letos tedy jen manžel (a ten hlavně proto, že když už si tu pomlázku upletl, tak ať neleží ladem… a holkám to taky neuškodí… I když je fakt, že ty z toho mají spíš srandu a, jakmile ji manžel odloží, tak po ní obě skočí a ta, která je rychlejší, s ní honí tu druhou….) A odpoledne pak dojde většinou někdo z příbuzných na návštěvu…

          No… je pondělí odpoledne. Já píšu tento rychlý příspěvek, protože na delší zamyšlení mi asi (kvůli nepředvídatelným požadavkům obou holek) nebude dopřáno více prostoru. Starší dcera doléčuje nemoc, kterou nás „překvapila“ minulý týden krátce před odjezdem k našim, mladší dcera už nějakou chvíli spí (poté, co si celé dopoledne koulela po bytě s čokoládovýma vajíčkama - bohužel její hry odnesl můj hrnek s čajem, který její nadšení nevydržel a poroučel se k zemi a samozřejmě se roztříštil na kousíčky) a manžel je na každodenní návštěvě v nemocnici. A ani odpolední návštěva se letos kvůli vážnější zdravotní indispozici v rodině konat nebude... Dnešní tradici tak nakonec mohl dostát jen manžel, což je však podle mne - vzhledem k Sofinčině nemoci a mé podezíravé opatrnosti z velikonočního pondělí - tak akorát.

          Velikonoce letos tedy „slavíme“ hlavně čokoládou a jarní výzdobou domácnosti. A musím se přiznat, že tato skromná verze mi naprosto vyhovuje (i když ještě lépe by bylo, kdyby bylo všichni zdravotně v pohodě) :-) Přestože Velikonoce nějak zvlášť neprožívám, líbí se mi ta živá barevnost těchto svátků… Vyzdobit si byt svěžími barvami, veselými dekoracemi a kytičkami ve vázách… a samozřejmě taky několika naaranžovanými koutky s vyšlehanou/darovanou čokoládou holek (= prarodiče neodradí ani pohlaví jejich vnoučat... naštěstí :-) ). Díky té zeleno-žluto-modré kombinaci mi přijde tohle aprílové období takové veselejší, optimističtější…



          A jak jsem psala na začátku, tak ve jménu hesla - když nejde o život, tak o něj fakt nejde - jsme velikonoční víkend u našich neodvolali. Zastávám totiž i heslo, že nejdůležitějším lékem je smích… a radost. A toho si dcera víc užije mezi partou příbuzných, než zavřená doma a smutně (kdyby se velikonoční víkend zrušil) čekající na to, až nemoc zase odezní… A myslím, že i ten smích pomohl k tomu, že je dcera už víceméně v pohodě a obě holky si dnes dopoledne mohly spolu labužnicky užít svou velikonoční nadílku :-)


Pěkný zbytek Velikonoc!

11. dubna 2017

Když slunce hřeje,

          nebe je bez mráčků a venkovní teploty dávají ochutnat trochu z léta (jako tomu bylo v minulých dnech), tak mi to vždy připomene můj vysněný životní styl: lehce si proplouvat životem, užívat si dlouhé obědy, u snídaně popíjet espresso, u večeře zase dobré víno, lenošit si po kavárnách, procházet se městečkem a v košíku si nést sladce vypadající a chutnající ovoce, ve vzduchu rozpoznávat slanou vůni moře… a to vše zažívat v klidu, bez stresu a spěchu… Pokud to náhodou není poznat, tak mým inspirujícím životním stylem je ten jihoevropský :-) A především ten italský… Pro Itálii mám slabost, a kdybych si mohla vybrat, kde bych se chtěla narodit, bylo by to v této zemi vynikajících pizz a těstovinových jídel, vín, hlučných debat, krásné přírody a lehkosti žití… (a samozřejmě „ráji“ bezlepkářů).



          A pokaždé, když mi dá slunce pocítit alespoň trochu té letní slunečné atmosféry (ehm… což tedy opravdu není dnes), si na tento svůj snový život vzpomenu. Nicméně, protože jsem alespoň z malé části realista, mi je jasné, že tímto způsobem v nejbližších letech žít nebudu (…protože jsem ale z té větší části optimista, tak nepřestávám věřit, že se mi to jednou nějakým zázrakem povede :-) ), a tak se alespoň snažím si ten jihoevropský životní styl vnášet po troškách do svého současného života. Momentálně tedy především po té hmotné stránce, protože nastavit se vnitřně na tu uvolněnou pocitovou stránku tohoto životního stylu není tak snadné, že…

         Ale zpátky k tomu, co mi pomáhá k lehké uvolněné náladě, když začnu ve vzduchu cítit letní teploty. Nejčastěji se to odrazí na mé kosmetice a jídelníčku… I když na tom jídelníčku jen tak sporadicky, protože čas a energii na obíhání obchodů/trhů a shánění čerstvých kvalitních potravin a kuchtění zdravých salátů momentálně nemám. Většinou to v posledních letech proto končí tak, že si ve zdravé výživě koupím něco nového, co se tváří zdravě a předstírám, jak své tělo připravuji na léto… O něco více si tedy aspoň dělám k rychlému (po-pá) obědu těstoviny na několik různých způsobů (se zeleninou, tuňákem, sýrem...) nebo jednou za čas (když zrovna nejsou doma holky) si uvaříme pravé italské rizoto s mořskými plody, k čemuž nesmí samozřejmě chybět i sklenice dobrého bílého vína :-)

         U kosmetiky obměňuji především sprchové gely a vůně, protože u ostatních kosmetických produktů mám už své favority, které se mi nechce odsouvat na vedlejší kolej. Vůni ovoce a květin si tak dopřávám hlavně ve sprše, kdy se na tu slunečnou pohodovou atmosféru naladím alespoň hned ráno :-) Sice i tady mám své oblíbence v podobě sprchových gelů od značky Fenjal (více tady), kterých se nechci vzdát, ale na druhou stranu uznávám, že slunce a lehkost teplejších měsíců mi až tak nepřipomínají… Proto je občas prostřídám s nějakým sladčeji vonícím gelem - momentálně mám od Yves Rocher Granátové jablko ze Španělska a od Bourjois Paris Růžové dřevo a fazole tonka. Obojí mi však přijde spíše na čichový efekt, pocit svěžesti nějak zvlášť nevnímám (obzvlášť po srovnání s gely Fenjal). Hodně dobrý byl i italský sprchový gel od Bottega Verde (konkrétně ten s mlékem z kosatce a arganu), který nejen krásně voněl, ale dodal i onen pocit svěžesti… Bohužel ho nemám vyfocený, protože ten mi dělal radost loni :-)



          Co mám zkušenost, tak letní vůně (…sladké tóny ovoce, květin) se obecně daří Yves Rocher. K jejich sprchových gelům a tělovým mlékům se krásně čichá… Mně však bohužel jejich kosmetika nějak nesedí, proto k nim chodím nejčastěji právě jen pro sprchové gely a šumivé tablety do koupele :-) A potom ještě příjemnou lehkou vůni, která se pěkně hodí i do prosluněných dní, má samozřejmě NUXE.

          No… a když je těch stresů okolo mě tolik, že se mi nedaří si to slunečné pohodové počasí užít ani skrze tyto vylepšováky, tak sahám po knihách o Toskánsku od Frances Mayesové. Na jejích příbězích z prostředí krásné toskánské krajiny je pěkně vystižena ta italská lehkost bytí a obyčejná radost ze života. Při čtení o italském požitkářském způsobu života, tamější krajině a receptů v knize uvedených se mi většinou povede se zklidnit a naladit na optimističtější vlnu… Problémem těchto knih je jen odolat pokušení se tam hned odstěhovat!



          Když se teď ale dívám z okna, tak je fakt, že na tento článek je evidentně ještě brzy… Jenže ty minulé slunečné dny ve mne ten pocit léta a volnosti vyvolaly a musela jsem ho prostě hodit na papír. Tak snad se počasí zase brzy uklidní, ať se mohu opět alespoň v myšlenkách přenést do toho uvolněnějšího středomořského životního tempa :-)

3. dubna 2017

Nepostradatelní členové naší rodiny

          = Hajánek a Hajánek.

Už jsou trochu ušmudlaní... mají už toho hodně za sebou!

          Nikdy by mě nenapadlo, že mi jednou tak bude záležet na dvou plyšácích… Že je budu střežit jako obě dcery. Že budou prvními věcmi, jejichž přítomnost vždycky zkontrolujeme, když nasedneme do auta… a až potom zkontrolujeme méně důležité věci jako peněženku, doklady, řidičák… Protože odcestování z domu bez peněz nebo dokladů nějak vydržíme, ale běda, jestli jedna z dcer nebude mít svého Hajánka! Naštěstí nemusím psát, co by nás v tom případě čekalo za martyrium uklidňování a tišení, protože jsme ani jednoho ZATÍM nezapomněli (klepu na dřevo…)! Bohatě nám stačí ta chvilka srdce rvoucího brekotu (především u té mladší…, starší dcera to už bere statečněji), když mají jít spát (nebo ven, do školky, k doktorce, na návštěvu, na výlet, prostě kamkoliv…) a některý Hajánek není k nalezení. Tudíž nám je jasné, co by se zhruba dělo, kdybychom odjeli třeba na víkend a jeden z Hajánků zůstal doma… raději na to ani nemyslet!
   
          Na druhou stranu se mi líbí, jak si každá toho svého hlídá, jak jim Hajánci dodávají odvahu, a jak všechny radosti i strasti jejich plyšoví nejlepší kamarádi absolvují s nimi. Každá s tím svým „kamarádem“ jsou nerozlučná dvojka – v dobrém i ve zlém... Kamkoli chodíme častěji nebo pravidelně, tam už Hajánky znají a ví, ke komu (ke které který…) patří :-) A přestože je občas stresující ty plyšáky pořád hlídat a nenápadně je vytrhávat jiným dětem z náručí (dřív než si toho všimnou holky… protože ty by byly schopny se o ně porvat), jsem ráda, že je mají. Mají v tom svém stále se proměňujícím životě, kdy na ně často čeká nějaká nová výzva, svoji jistotu. Něco co se nemění, je stále stejné (nestane-li se mu nějaká nenapravitelná nehoda) a je jen jejich.

          Sama jsem byla zaskočená, že si obě k těm svým Hajánkům vytvořily takové pouto… Svým způsobem je to pro mě něco nového. Co si pamatuji, tak já nic takového neměla. Nebo alespoň ne tak dlouho a výhradně - že bych si nějakého svého nemluvného (no… ani mluvného :-) ) kamaráda táhla všude s sebou. Proto, když starší dcera dostala ve svých šesti týdnech svého Hajánka od mojí tety, jsem tomu nepřikládala nějakou větší důležitost. Vždycky se mi ale líbilo (na obrázcích, ve filmech…), jak si ty malé děti nějakou takovou potvůrku oblíbí a berou si ji všude s sebou, prozkoumávají spolu svět, usínají spolu… Tak jsem toho Hajánka začala dávat Sofi do postýlky a za pár týdnů už bez něj nemohla opustit dům. Oblíbila si ho natolik, že jeho přítomnost musely akceptovat už i paní učitelky ve školce (jen doufám, že s ním nebude sedět i potom ve školní lavici…) :-) Tudíž, když se narodila naše mladší, tak – poučeni starší dcerou -  jsme ji taky jednoho darovali (a snažili jsme se raději sehnat co nejpodobnějšího…) Zprvu to vypadalo všelijak - nějak ho vnímala, ale mysleli jsme, že ho nevyžaduje (přece jen - je trochu jiná povaha…). Pak se to ale změnilo a těžko říct, jestli to bylo tím, že si k němu cestu našla později nebo tím, že s ní byl v těžších chvílích… nicméně od té doby se i ten zeleno-hnědý tvor stal také nedílnou součástí naší rodiny. 

          A proč o tom vlastně píšu? Jejich důležitost jsem si znovu uvědomila v pátek, kdy jsem obě holky chystala na víkend k prarodičům. Nás s manželem čekal (po dlouhé době) volný víkend :-) a holky „dobrodružství“ u babi a dědy… A aby se jim tam líbilo a vydržely tam celý víkend, tak jsem si při balení dávala pořádný pozor na to, aby Hajánci odcestovaly s nimi… A protože si každá vezla na klíně toho svého Hajánka a u babi a dědy je přece vždycky plno zábavy, tak my s manželem jsme konečně po X měsících měli volno. A zejména já zvolila odpočinek a tedy nedělala o víkendu vůbec, ale vůbec nic… Vlastně ano, přečetla jsem po X měsících zase knihu :-)   

Můj víkend - slunce, klid, volno, kniha, kafe... :-)


28. března 2017

Do jarní nálady

          se pomalu dostává naše domácnost… a já taky. No, popravdě řečeno je to spíše opačně – protože já konečně nabírám zase energii ze slunečního záření, tak šanci na postupné změny, opravy, zkrášlování apod. dostalo i moje okolí… Jinými slovy, z pasivního člověka čekajícího na definitivní konec zimy se stal zase člověk aktivní, schopen začít konečně něco dělat.

          Období začátku opravdového jara - kdy konečně rtuť teploměru neklesá pod 5°C (alespoň přes den), sluníčko krásně hřeje na jasně modré obloze, příroda zase dostává zřetelné barvy, zpoza otevřeného okna je slyšet hvizd ptáků (a vtíravý zvuk sekaček…), na zahradách za domy pilně zahradničí sousedi (a já je pozoruji z terasy :-)) a na ulicích zase děti po zimě provětrávají svá kola a odrážedla – je pro mě ohromně dobíjející. V tomto období mám vždy pocit, že konečně začíná další rok… že se všechno zase probouzí a nabírá energii na další koloběh života...

          A tímto způsobem to působí i na mě. Najednou mám chuť se pouštět do věcí, do kterých se mi ke konci zimy nechtělo, které ležely několik týdnů ladem… Dokonce zvládnu i víc aktivně náročnějších prací za jeden den, trávím víc času v kuchyni a v hlavě mi dokonce začaly i probleskovat nápady na reorganizaci (především bydlení a šatníku), které navíc dokážu proměnit i ve skutečnost! A taky jsem se konečně dokopala k tomu absolvovat kontroly u doktorů, které jsem pro nedostatek energie a nadšení stále odsouvala „až na pak“. Nicméně tohle období má i jednoho strašáka, který mě většinou po čase doběhne – přepálení startu a pak na mě padne depresivní jarní únava… Naštěstí se ale stále zlepšující počasí postará o to, že mě ta nepříjemná únava zase brzy přejde :-)

          A protože to skutečné jaro právě začalo a já energii teprve nabírám, začínám se konečně s „plným“ nasazením aktivně pouštět do nových (nebo alespoň do vylepšování „starých“) věcí. Počínaje hozením naší domácnosti do jarního hávu a mírným oživením mého šatníku, přes opětovnou reorganizaci dětského pokojíku a využití i zbytkových zimních zásob při pečení (v lednici jsem měla stále Salko, na které se už v rámci předvánočních příprav nedostalo…) a konče vrhnutím se do nějaké zcela nové aktivity… Loni tou novou aktivitou bylo právě založení tohoto blogu – sice si pak na svůj skutečný systematický rozjezd musel blog ještě pár měsíců počkat (a kupodivu to nebylo kvůli přepálení startu…), ale ten rozhodující krok přišel právě v tomto období „začátku“.
   
  
   Ovocný salko dort... 


          Momentálně se nacházím v této hodně praktické rovině, kdy v podstatě kudy projdu, tam něco změním… A v hlavě mám stále několik nápadů, kam bych se ještě mohla vrtnout. A tak, abych nepřepálila ten start a také nepromarnila tohle období (kdy něco končí a něco dalšího začíná…) a prostě se i v tom životě zastavila, si dopřávám i to, co mám nejraději… Posadit se venku na terase, popíjet kafe, přikusovat něco dobrého (sladkého), nahřívat si kůži, vdechovat čerstvý jarní vzduch a přitom poslouchat ono hvízdání ptáků, veselé hovory z ulice (i ty sekačky)… a listovat si časopisem nebo se začíst do napínavé knížky… Bez této chvíle a bez vrhání se do nových věcí si začátek jara prostě neumím představit!   




A koutek pro bezlepkáře: Nedávno jsem se dostala do Lidlu a všimla jsem si, že tam stále mají regál s bezlepkovými výrobky. Nabídka je sice omezená, ale aspoň nějaká... Pokud jsem tedy někoho v minulých příspěvcích navnadila na bezlepkovou Marlenku (klasickou nebo ve formě koulí), tak ji v Lidlu můžete sehnat. A kromě Marlenky tam momentálně koupíte i bezlep. těstoviny, pizzu, rybí prsty, nějaké oplatky a samozřejmě kukuřičné křupky. Speciální nabídku bezlep. potravin teď ale Lidl nedeklaruje, tudíž je možné, že podobný sortiment "bezlepků" bude mít snad delší dobu. Bylo by to fajn :-)

20. března 2017

O dánském hygge

          (prý se čte „hüke“) jsem toho slyšela hodně a v poslední době se o tomto životním stylu i dost psalo. A právě tím, že se najednou všude okolo mě o hygge vyrojilo tolik článku, jsem nad tím dánským uměním "udělat si život krásným“ začala víc uvažovat… Umím ho tedy nebo ne?

          Dřív jsem si myslela, že snad i ano… dokonce jsem si myslela, že ho ovládám :-) Z těch porůznu pochytaných informací jsem si říkala, že to není nic složitého… Udělat si pohodu já přece umím! Uvelebit se na svoji oblíbenou část gauče (nebo ještě lépe na deku na terasu), zapálit si svíčky, mít kolem sebe kafe a nějaký ten polštář, časopis, rozečtenou knihu nebo výhled na okolní dění… A jen tak si lenošit a užívat si, že teď nic nemusím… Tak tohle byla ještě donedávna moje představa o hygge :-) Ti, co toho o hygge vědí trochu víc než já, se teď možná slušně pobavili, a protože už tuší, že v hygge jsem teprve začátečník, mi snad prominou i skloňování (…fakt nevím, jak se to podivné slovo má překládat a skloňovat).

          Když jsem ale nedávno narazila už na několikátý článek o hygge, začínalo mi to být divné („Proč se toho tolik píše o nějaké “životní pohodě?“). Tudíž ve svých chvílích hygge“ jsem si začala ty články o hygge číst a zjistila jsem, že je to celé trochu jinak…  a taky že ho vlastně neovládám ani trochu… nebo jen maličko.
Hygge vlastně znamená umění udělat si krásnou chvíli v různých situacích. Nejen v těch pohodových chvílích (= to bych uměla), ale i v těch, které se pohodově zrovna netváří. A musím se přiznat, že udělat si pěknou chvilku v situaci, která se mi ani trochu nelíbí, nudí mě nebo mě nebaví, zatím opravdu neumím… Možná se nechávám příliš ovlivňovat svými negativními emocemi, že zrovna něco není tak, jak bych chtěla… Možná to chci mít, co nejdřív za sebou… Ať tak či tak, brání mi to v tom, abych si z té nepříjemné chvíle udělala chvíli příjemnou. Prostě nedokážu sobě (i ostatním) vytvořit příjemný čas:
  • když na dálnici trčíme v koloně
  • když nám začne pršet na výletě v přírodě
  • když v létě už několikátý den za sebou proprší
  • když musím zase uklidit celý byt
  • když jedeme na výlet a památka, kvůli které tam jedeme, je (z pitomého důvodu) zavřená
  • když se balíme na víkend a holky moji snahu o brzký odjezd (úspěšně) sabotují
  • když v pátek večer zjistím, že mi došlo kafe atd. atd.

          V těchto (a v hodně dalších) situacích bych si opravdu hodně přála hygge ovládat. Žít v klidu a nenechat se ničím (obzvlášť takovými prkotinami) rozházet, je tak trochu můj sen. Jenže já zatím jedu v jiném režimu – místo toho, abych si ty nepříjemné věci zpříjemnila, se snažím, aby byly co nejdřív pryč. Těším se, až to bude za mnou (za námi) a budeme mít zase pohodu. Umím si udělat pěkný čas ve chvílích pohody, neumím si ho udělat ve chvílích nepohody. Buď tak nejsem stavěná anebo jsem k tomuto umění ještě vývojově nedošla :-) Ale umět bych ho chtěla… Nebrat tak moc vážně každý nezdar, ale umět se nad něj naopak povznést – to může být krásně a vědomě prožitý život. Tuto schopnost Dánům závidím :-)

 
 Mám ale pocit, že v tomto prostředí jde to hygge prostě nějak snadněji. Jen si tak zajít sednout do parku...

 Projít se městským parkem kolem vody, nadýchat se jarního ovzduší a poslouchat klábosející a hygge dělající skupinky lidí   

          A mně nezbývá, než přijít na to, jak to ti Dánové dělají (i když uznávám, že vzhledem k tamějšímu počasí toho moc na výběr nemají)… Ale já na to jednou přijdu! Jen doufám, že mi to bude trvat kratší dobu než tu, za kterou jsem snad konečně pochopila, o čem ten hygge vlastně je…  

13. března 2017

Když potřebuji restartovat

          (a to opravdu nutně), jdu si něco malovat… A ten dovětek v závorce v předchozí větě není náhodou, protože – kdo mě zná – ví, že já a malování nejdeme dohromady. Malování je jedna z několika kreativních činností, které se raději vyhýbám, protože nechci pohoršovat okolí (i sebe) svými primitivními výtvory hodné tak možné předškoláka :-) Nicméně i já (totální laik) jsem musela uznat, že mi malování dokáže krásně pročistit hlavu a celkem slušně znovu nakopnout po mentální stránce.

          V době, kdy bylo toho času o trochu víc (= v domě žádné nebo jen jedno dítě), jsem se restartovávala u antistresových omalovánek. Přiznám se, že původně se mi do nich ani investovat nechtělo („Cože?... To mám utrácet za malování? Ani náhodou!“), ale nakonec zapracovalo několik náhod a omalovánky si ke mně stejně cestu našly. Zkusila jsem si je, a přestože mi přišly tak trochu jako ztráta času, faktem bylo, že mi pomáhaly si srovnat myšlenky. Prostě jsem jen měnila pastelky a vymalovávala daný úsek… A tím, jak jsem jen vymalovávala ta malá políčka, dávala si pozor na nepřetahování a měnila pastelky, jsem vlastně ani neměla čas se hlouběji zabývat myšlenkami, které mi postupně tanuly na mysli. Jak myšlenka rychle přišla, tak rychle zase odešla. A čím víc jsem se ponořila do této víceméně rutinní činnosti, tím víc jsem se odpoutávala od reality a prostě jsem si odpočinula… a tím, že jsem chvíli nemyslela na kde co, si zase odpočinul i můj mozek :-)
                  


          Jenomže… na tuhle „srandu“ je potřeba mít čas. A v domácnosti se dvěma malými dětmi se antistresové omalovánky vymalovávají fakt těžko, protože:
  •           když jsou děti poblíž, tak se malování zvrhne v boj o pastelky a v následnou hlasitou hádku, kdo co a čím si bude malovat… což z antistresových omalovánek udělá spolehlivě omalovánky stresové
  •           když nejsou děti poblíž, tak mě (jen v tuhle chvíli) napadá tisíc jiných věcí, které můžu nebo musím udělat, když mám na to čas a klid… kdybych tu volnou chvíli promarnila „jen“ malováním, tak by mě to taky pěkně stresovalo   

          Omalovánky jsem tudíž nakonec musela schovat hluboko do šuplíku (aby je holky nenašly a neudělaly si z nich svoje omalovánky…) a nechat je tam čekat na dobu: „až to zase někdy půjde…“. A já se snažím restartovat u činností, které mě baví víc a vidím za sebou i nějaké výsledky (rodičovská naučí člověka jen tak neplýtvat časem…). Když už to ale opravdu nejde a já mám pocit, že mi brzy exploduje mozek, tudíž se už nutně potřebuji zase jen chvíli soustředit na pastelky a jasně ohraničené místo na vymalování, tak se to alespoň snažím spojit s něčím užitečným. Prostě musím vidět, že to má i další využití…

          Posledně jsem tak svoji potřebu vypnutí mysli spojila aspoň s tvorbou otáčecích panáčků, které mě zaujaly na Pinterestu (po nalepení panáčků na ruličku se do vystřižených míst na ruličku malují různé obličejíky a jak se pak panáčci otáčí, tak mění emoční výraz). Já se znovu mentálně nahodila u jednoduchého vymalovávání a navíc jsem ani neměla pocit, že by to byla ztráta času (přece tvořím dovednosti rozvíjející hru pro děti, že :-) ), a holky měly z panáčků radost. Po chvíli je sice zdemolovaly (nevím, jestli víc času jsem strávila já přípravou než ony hrou…), ale předtím si s nimi i chvíli pohrály a budu věřit, že si z toho i něco intelektuálně odnesly :-)






         A celé to mohu shrnout do informace (především pro mé blízké) – když už mě vidíte něco malovat, tak mě nechte chvíli v klidu a tichu, potřebuji se restartovat! Díky :-)